pondělí 5. prosince 2016

Až pojedete vlakem nebo autobusem...

...po Čechách nebo po Slovensku. A pro svojí přepravu si zvolíte RegioJet nebo žluté autobusy Student Agency, budu s váma. Celý prosinec totiž bude jezdit na těchto linkách, stejně jako každý měsíc, časopis Žlutý, který má na své poslední letošní obálce Zimní pohádku. Ode mne.



Slovensko ovšem přišlo díky svému žlutému grafickému prvku o lišku... Taková škoda!




Tak si tu obálku užijte a doufám, že vás potěší. Kdo je velký fanda Zimní pohádky, může si ji pořídit i na blahopřání a jmenovkách na dárky.





neděle 4. prosince 2016

Viděla jsem... vol. XXVI - Poznáš muže svých snů

Woody Allen má ty filmy občas tak zvláštní, že musím sáhnout hodně hluboko do své fantazie, abych postřehla ty sotva se mihotající perly, které pak chytám svým smyslem pro humor do pomíjivé síťky jako třepetající se motýly. Někdy mi trvá to zpracovat, někdy nad snímkem mávnu rukou, někdy ho miluju. Jako třeba Jasmíniny slzy, moc krásný film, který se Allenovi fakt povedl.

You Will Meet a Tall Dark Stranger mi dal chvíli přemýšlení, co si o tom mám myslet. Ale nakonec jsem se rozhodla, že je to krásná óda na lidskou naivitu, která nás může potkat všechny bez rozdílu, v jakémkoliv věku. Stačí tak málo a člověk je druhým za blázna.

Šuplíček "komedie", oddíl "romantika", kolonka "ze života".

Vtipně zpracovaná klišé, kterými si z nás život dělá hořkou legraci, jsou příjemně oddechovým filmem. Těšte se na skvělé herecké obsazení (jak už to tak u Allenových filmů bývá). Takhle na mrazivý prosincový večer uplně ideální biják.


Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz

středa 30. listopadu 2016

Poostravské kóma

První dvě noci po návratu z Meat Design Ostrava jsem spala v kuse 10 hodin a poslední tři noci se mi zdá, jak prodávam. Bylo to náročné a bylo to hrozně fajn. Ukázalo se, že v Ostravě mám zákazníky. Virtuálně jsem to už věděla a na MDO najednou přišel důkaz v podobě živých bytostí.

Byla jsem ale do poslední chvíle napjatá, co bude. Jestli přijde dost lidí a jestli jim i naživo budou všechny ty moje papírové (i nepapírové) věci milé.

Lidí přišlo dost. A moje věci jim milé byly.

Celý čtyřdenní maratón hezky ilustruje chvíle, kdy jsme s holkama vyšly jedno ráno ze svých pokojů, přichystané na další prodejní den, na chodbě zhaslo světlo a my zůstaly v tichosti a bez hnutí v té tmě stát na místě. Do chvíle, než Bára prohlásila: "Proč tady jako stojíme?". Únava dělá svoje.

Den na to jsem si na kalkulačce (!) počítala 60x300 a tutéž činnost jsem aplikovala i při sčítání 49 a 29. Nutno dodat, že k velkému pobavení jedné malé, školou povinné, Ostravačky. Ehm... Dokážu si živě představit, jak se to nebohé dítě ptá své matky: "A maminko, proč je ta paní tak blbá?" "Protože je to umělkyně, Maryčko...". Neeee, tak to není, já byla jen unavenáááá!

Výstavní prostory dolu Hlubina jsou strašně pěkné, byla radost tam pobývat! Organizátoři mají nepochybně vkus i na jídlo, protože zajištěné občerstvení bylo famózní, i když za poněkud nepochopitelné ceny (teplé jídlo za 50 Kč snad není ani za náklady, když připočítáme čas, energie a všechno, co se točí kolem výjezdu z vlastní restaurace na jiné místo), které nás, konzumenty z Prahy, zvyklé na nesmyslné festivalové ceny jídla napříč všemi akcemi, co se v Praze dějou, samozřejmě potěšily.
Kapitolou samou pro sebe pak byly sladkosti od Sugar MaMa. Její čokoládový dort s chilli a solí byl něco, za co bych vraždila.

Druhý ročník MDO měl i pár roztomilých nedokonalostí. Jako například after-party pro vystavující, která začínala od osmi večer, zatímco vystavující museli zůstat až do desíti na Hlubině. Ups.
Ale pak jsme to s holkama pochopitelně dohnaly a uzavřenou party si užily. Akorát mi bylo před spaním tak trochu špatně.

A ta setkání! Na nějaké velké obíhání všech stánků jsem fakt neměla kdy, ale poznala jsem skvělé holky Soňu Malinovou s Andreou Tachezy a jejich nejmilejší výrobky, nakupovat přišla tenisková královna Lenka, Adéla ze Soffa, přišly mne pozdravit a nakoupit moje blogové čtenářky a vedle sebe jsem celou dobu měla spřízněné duše, Zahradu na niti a Ema Mamisu. Bylo to intenzivní a milé.

Naše ubytovna VP1, nedaleko vysokých pecí v srdci industriálního areálu Dolních Vítkovic, byla fajn a tak akorát na přespání. Čisto a klid. Navíc, noční a ranní přechody z ubytovny na Hlubinu, skrz to plechové impérium, měly neskutečnou atmosféru. Zasekávaly jsme se na každém kroku a fotily. Genius loci prostě.

P.S. Holky, díky i za tu cestu zpět. Náš hudební playlist musíme zachovat pro všechny budoucí cesty a příští akce. Byl nejlepší. (I s M5 a J.T.)









Olívce moc děkujeme za pitný režim, návštěvu a hojné nákupy!
A tady je důkaz přátelsky čisté kolegiality. Nad produkty Ema Mamisu pokojně popíjíme z půjčených hrníčku do Soni Malinové. A to je prostě nejvíc.

After-party


Na after-party došlo i na malou výstřednost. Ovšem, my nic, my jen přihlížely...

A příště samostatný post o tom, co jsem si na MDO pořídila.

úterý 29. listopadu 2016

Ryby, rybky, rybičky

Daruju! Kdo byste chtěl a máte akvárko, daruju vám pár užitečných rybiček. Daří se jim u nás tak dobře, že se nám přemnožily a už vyrostly natolik, že si tak trochu vzájemně překážejí, i když se to ještě docela dá snést, ale proč jim nedopřát trochu komfortu v akvárku, kde jich bude podstatně méně.

Jedná se o ancistrusy/krunýřovce, hezky česky zvané také "přísavky" aka "čističe".

Je nutné, aby měli filtrovanou vodu, která proudí skrz kvalitní čistící filtr. Milujou skrýše, kořeny, domečky, tmu. Jsou mírumilovní, přes den se drží dole na dně, v noci se vydávají na úklid a požírají řasy přirostlé na stěnách akvárka. Jsou to velcí milovníci nejen tablet pro tenhle druh ryb, ale zbožňují i saláty a salátové okurky. Gurmáni, prostě.

Moji nejstarší ancistrusáci a ancistrusačky mají kolem deseti let. Jsou dlouhověcí, hodně vydrží, ale vodu mají rádi lehce teplou, kolem 23 stupňů.

Kdo byste chtěl pár odrostlých kousků, loňských (zhruba 5 cm dlouhých), dejte mi vědět na e-mail jinochova@gmail.com. Teď v zimě doporučuju převoz autem (pytlíčky i vzduch mám, připravím), pokud nemůžete jinak, než mhd, je vhodné sáček s rybičkama zabalit do čepic a šál.

P.S. Až se definitivně proberu z poostravského kómatu, určitě se o téhle fajn akci rozepíšu. Slibuju.

Čas krmení a hemžení. Po zbytek dne se různě schovávaji v úkrytech.




pondělí 28. listopadu 2016

Viděla jsem... vol. XXV - Osudový dotek

Po shlédnutí filmu The Butterfly Effect jsem se zvedla a řekla Martinovi: "Tak Ti děkuju pěkně!" (částečně z legrace, ale něco na tom bylo). Nemohla jsem spát a pořád na něj myslela. Moje oblíbené téma. Možná, jedno z nejoblíbenějších. Které mne zároveň znepokojuje.

Co by se stalo, kdybyste se mohli vrátit do minulosti a něco změnit...?

Šuplíček "sci-fi", oddíl "mysteriózní", kolonka "šrotuje mi v hlavě".

Filmů na tohle téma už byl nespočet. Od geniální komedie Na hromnice o den více, kde miláček Murray ve stále se opakujícím dni znovu a znovu piluje schopnosti, jak sbalit krásnou Andie MacDowell, přes náročný Počátek (fakt jsem se chvílema ztrácela), po legendární a velmi temný snímek Dvanáct opic (božínku, teď koukám, že tenhle vynikající film je od Terryho Gilliama), který můžu doporučit všemi deseti.

Tohle je moje téma. Můj věčný otazník.

Osudový dotek je film, co stojí ya zkouknutí. Vlastně neni uplně veselý, chvílema jsou tam lehce komické situace, ale nic, z čeho byste se za břicho popadali. Mladej Kučera nehraje vůbec špatně, mám ho vlastně jako herce ráda. Konec pro mne byl docela šokující.

Moje současnost je perfektní, ale co by se stalo kdyby...

Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz

středa 23. listopadu 2016

Pejsci!

Jazyk za zuby jsem musela držet od července až do října. Pejsci byli objednáni od kamarádky pro kamarádku jako dárek k nadcházejícímu porodu.

Vybavena reálnými fotografie těch dvou sympošů, splnila jsem přání a domalovala k nim ještě vintage kočárek.



Russellové jsou supr rasa, jsou chytří jak opice, ale doma bych je mít nemohla, připadá mi, že jsou k neutahání. Jednu dobu jsme takovýho fešáka na pérkách hlídali a bylo to jako full-time job. Do dneška si pamatuju, jak jsem krájela něco na lince a ten mrňous vyskakoval v pravidelných intervalech do výšky mých prstů, aby zjistil, co bude dobrého. Sranda s ním teda byla!





Obrázek je malovaný mojí oblíbenou technikou, akvarelem aka vodovkama, chcete-li.





Konečná podoba obrázku, který už je předaný čerstvé mamince. Prý udělal radost, což dělá radost na oplátku mě. Tak přeju jen to nej!





pondělí 21. listopadu 2016

Bylinky na talíři

Malované talíře na zakázku ve spolupráci s Ema Mamisu. Shodly jsme se, že takhle náročnou práci už nemůžeme opakovat, ale byla to pro mne velmi cenná zkušenost.

Lišky kreslím (!) (pořád se setkávám s tím, že si lidi myslí, že to je obtisk) na porcelán bez problémů, tam je to, až na lehký diskomfort v podobě nerovného materiálu, jako s kresbou na papír. Ale malování, to je uplně jiná disciplína. Barvy na keramiku a porcelán se chovají naprosto jinak, mají jinou konzistenci, jinak se nanáší, výsledek je diametrálně odlišný od stavu před vypálením. Viditelně se to vrství, tahy nejdou dělat dlouhé, materiál barvu ze štětce nasává jak houba.

Zakázka to byla na osm talířů s bylinami. 4 talíře byly hodně velké, 4 byly malé, dezertní. Použití ale mělo být ryze dekorační, na zeď, takže Bára musela udělat na každý talíř zezadu ještě závěsný systém. Taky žádná jednoduchá věc.

Výsledek je moc hezký, jsem si jistá, že to bude na zdi vypadat efektně.










Výsledek po vypálení. Moji favoriti jsou jednoznačně pan Fenykl a paní Levandule.











A která bylinka na talíři se nejvíc líbí vám?

neděle 20. listopadu 2016

Viděla jsem... vol. XXIV - Snowden

Po tomhle filmu si smažete profil na facebooku, kameru na počítači hystericky zaplácnete washi páskou a půjdete do nejbližšího bazaru hledat starou dobrou Nokii 3310. Ach, tihleti chytří týpci od počítačů...
Ano, kauza Edward Snowden už je 3 roky stará, ale stále rezonuje. Filmové zpracování na sebe nedalo dlouho čekat, ujal se ho (cituji svého muže) "starý komouš" Oliver Stone, takže pravdy v něm vyřčené musíte brát s rezervou. Jakožto i oficiální pravdy o Snowdenovi vyřčené americkým establishmentem. Krystalicky čistá pravda bude někde uprostřed a hádám, že se jí nikdo nikdy nedozví.

Šuplíček "životopisný", oddíl "drama", kolonka "big brother".

Co mě na té kauze fascinovalo už v roce 2013, byla ta skutečnost, že nějaké chytré mozky dokázaly sestrojit něco tak neuvěřitelného, jako je celoplanetární špeh našeho bytí.
Ale tak co už, žijeme kontrolované životy, s tím se docela umím smířit. Rozhodně pro svoje soukromí dělám opravdu málo pokaždé, když jdu napsat článek na blog. Už ani ten čip nepotřebuju. Co mě štve víc, že se ta kontrola nejspíš netýká pouze zajištění mojí bezpečnosti. Dejte si ten film, Stone je dobrý režisér.


Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz

čtvrtek 17. listopadu 2016

Michael Žantovský - Václav Havel

Obyčejně se o politiku nijak zvlášť nezajímám, jen z povzdálí tiše sleduju, co se děje, abych měla alespoň rámcovou představu, což považuju za elementární povinnost každého myslícího člověka. Ovšem události posledních měsíců, a především pak dní, mě donutily k tomu, abych po osmi letech začala opět přemýšlet o tom, že bych druhou půlku svého života raději strávila nejspíš někde jinde, v jiné zemi. S věkem ovšem přichází i nedobrovolné moudření a já teď vím, že dokud se u nás nebude střílet, bude mi v Čechách nejlépe ze všech zemí světa, poněvadž, když to velmi zjednoduším, všude je chleba o dvou kůrkách. A tak jsem se místo balení kufrů uchýlila k výběru četby, která by mi mohla alespoň částečně připomenout, proč jsem hrdá, že jsem Češka a proč jsou Čechy nejbáječnější místo k životu.

Není snad nic směšnějšího, než když se blogerka začne vyjadřovat k věcem, o kterých nemá příliš ponětí a tak ani já se dál nebudu pouštět do hluších rozborů naší politické scény a už jen podotknu, že jestliže se významné události naší země dějí zhruba v letech, které končí na 8 nebo 9, nebude to už dlouho trvat a něco se konečně stane. Jen musíme ještě chvíli vydržet. Slovy klasika "Dávám Bolševikovi rok, maximálně dva!" bych svůj krátký politický esej uzavřela a obrátila se k literatuře, které rozumím o poznání lépe.

V návalu zoufalství jsem skočila po knize Michaela Žantovského Václav Havel, která se mi naskytla k půjčení. Jsem literární snob a jen velmi zřídka čtu současnou literaturu. Poetický jazyk Žantovského je však natolik čtiví a příjemný, s inteligentním vtipem a schovívavým porozuměním pro poněkud komplikovanou Havlovu osobnost, že tuhle knihu (pro sebe) považuju za kulturní událost. Neuráží jednoduchými souvětími, neunavuje bezduchými fakty a všechny datace jsou dány do širšího kontextu, takže si je uvědomujete a zapamatujete. Tedy způsob předávání historie tak, jak bych to bývala ocenila před dvaceti, třiceti lety ve škole. Navíc postřehy blízkého přítele a zároveň klinického psychologa, kterým je Žantovský původní profesí, rozkrývají někdy až půvabné zákulisní detaily okolo osobnosti Václava Havla. Mimochodem, V. H. nebyl žádný svatoušek, avšak jeho silné morální hodnoty jsou přesně to, co chci nosit v srdci.

Více slov asi netřeba. Dnes jdu do průvodu. Poprvé.







pondělí 14. listopadu 2016

Toxicita osobnosti

Soutěžní článek na téma "Co je pro mě toxické", který jsem psala do soutěže LOHAS blogger a který jsem totálně zazdila, protože jsem ho zapomněla včas propagovat (jak pro mne typické - napsala jsem, co jsem chtěla, mám hotovo a ambice vyhrát se někam vypařila...), teď předkládám k přečtení (především těm, co se jim nechtělo proklikávat na další stránky, když článek vyšel v Magazínu LOHAS).

Přeju bájo pondělí!

**************************

Znáte takové ty lidi, co způsobují, že když se s nimi potkáte, máte pocit, že si musíte vzít aspirin?
Možná se cítíte kvůli svým negativním pocitům vinni. A já bych vám moc ráda vysvětlila, že to nemá cenu a že nepříjemné svírání v žaludku není důkaz vaší špatné karmy, ale jen následek otravy.

Ať už je to známá nebo dobrá kamarádka, která má pokaždé, ale fakt pokaždé, nějaké potíže, případně osoba, co si není schopná najít partnera a musí to na každé schůzce s vámi řešit, člověk, kterému se nikdy nic nedaří a nebo naopak ten, co se mu vždycky daří uplně všecko a je natolik okouzlen svojí zářivou osobností, že nedokáže mluvit o ničem jiném než o sobě, mají všichni jedno společné.

Jsou to toxické osobnosti.

Toxicita je vždycky negativní. Na tom se určitě shodneme. Že do ní ale zapadají i vyloženě usměvavé typy, je velmi zajímavý jev. Naučit se automaticky usmívat, může být i druh dovednosti, ne stav mysli.

Rozdělila jsem si je do několika poddruhů.

Katastrof/ka

Musím říct, že když poznám toxickou osobnost, snažím se jí napříště vyhnout, ale tahle strategie není možná vždy a za všech okolností. Střet vás může zastihnout i v rodině a nenaděláte nic. Dejme tomu, že máte například toxickou sestřenici (nedej bože tchýni) (ani jedno se mě, samozřejmě, netýká). Nadělá vám v mysli takovou paseku, že od ní pokaždé odcházíte s hlavou jako pátrací balón. Zahrne vás nepřeberným množství historek o tom, jak jí honí sociálka, jak jí Stavební úřad nedal, už zase, povolení, jak si na ní zasedla úřednice, jak jí v bance nechtěli dát peníze, protože nesplnila podpisový vzor, dycinky ji načape revizor, hygiena jí odmítá vystavit povolení na smažení palačinek v garáži a neustále jí píšou z finančáku, až z toho budete mít pocit, že váš vlastní život je v podstatě procházka růžovou zahradou... A budete se za to cítit blbě. Ale nelitujte jí. Katastrofové si to totiž způsobují sami.

Mám teorii, že je to určitá sorta lidí, která před kritickým okamžikem navodí ve svojí mysli stav, jako by se už nějaká nepříjemnost stala a ona se fakt stane. Prostě se to vyplní. Síla myšlenky je totiž mocná.

Síla negativní myšlenky je ještě mocnější. (Jen si vzpomeňte, jak černá barva dokonale pohlcuje světlo.)

Bolestín/ka

Jsou tu i toxické osobnosti, které neustále přivolávají nemoci. Život je pak asi zajímavější nebo co. Když se jim samotným každý měsíc nezadaří aspoň trošku onemocnět, postihne morová rána, uplnou náhodou, celé jejich nejbližší okolí včetně psa. A oni mají konečně koho litovat!

Po střetu s takovým člověkem mívám dojem, že moje pevné zdraví je vlastně do nebe volající drzost. A že se za to musím omluvit.

Prdlajs.

Hvězd/a

Hodně nebezpečný druh toxické osobnosti jsou tzv. veselé kopy a nebo baviči, spadající do poddruhu hvězd. Ale pozor, není kopa jako kopa a není bavič jako bavič. Ti, které mám na mysli, jsou přesně ten typ lidí, co mluví tak nahlas a tak energicky rozkládá u každé sve historky rukama, že se ani nedostanete ke slovu (protože oni o to nestojí a netají se tím). Hvězdové jsou přesně ty osobnosti, které vás zahrnou tak báječnými momenty ze svého soukromí a jsou tak hluboce přesvědčení o své dokonalosti a o politováníhodné nedokonalosti všech ostatních, že budete večer doma zpytovat svědomí, co děláte špatně, že váš život je v provnání s tím jeho/jejím k uzoufání nudný a možná, že labilnější z nás budou mít i tak trochu chuť zaskákat si z okna.

Nevěřte jim to!

Za jejich zářivým úsměvem a pozornost přitahujícím hlasem, je většinou uplně něco jiného, než byste čekali. A neustálá kritika ostatních pramení jen z jejich vlastní nejistoty. Zapište si to za uši!

Vysávač/ka

Další poddruh je vysávač/ka. Z nějakého důvodu si myslí, že jste tu jen pro ně. Celičký svět je tu jen pro ně. Domnívají se, že se pro ně přetrhnete a že byste jim i na poušti měli dokázat najít studánku s ledovou vodou.
Bývají to i vcelku nepříjemní zákazníci, kteří svoje požadavky píšou zásadně o víkendu večer a často připojí pár (zpravidla nesmyslných) vět s otazníkem, aby si pojistili, že na ně prostě musíte zareagovat. Hned. Slovo NE, nějakým záhadným způsobem vypadlo z jejich slovníku a nevědí, co znamená. Protože vy jste tu pro ně.

Ups, omyl.

Naprosto vyčerpávající je pak kombinace vysávače a bolestína. Představte si jen tu situaci, kdy uprostřed noci uháníte do lékárny, protože na vysábolína přišel průjem. (A můžete za to vy, protože jste určitě uvařili něco otráveného).  

Tak.

A teď, babo raď! Co s nimi? Dobře, tak když jinak nedáte, poradím vám.
Všechny toxické osobnosti vytáčí do běla, když je druhá strana spokojená sama se sebou. Když dáme empaticky najevo politování, v případě hvězd je s nadhledem krátce pochválíme za další z jejich báječných momentů, ale nebudeme neustále dokola rozebírat to jedno ohrané téma, brzy s tím dají pokoj. A nebo se s nimi přestaňte vídat. Když se s nimi cítíte mizerně, nepotřebujete je.

Vlastní sebedůvěra je totiž lék na kdejaký neřád. Tak o sobě nepochybujme.


P.S. (Všichni moji nejmilejší zákazníci, kteří mi píštete o víkendech a na něco se ptáte, odstavec o vysávačích se vás NETÝKÁ!)


Zdroj