pondělí 19. února 2018

Jak nás hory nepřijaly

Týden cestování po východní Jávě byl maličko zpestřený lehkou otravou jídlem. Už jsme sjezdili kde co a od bláznivého Mexika, přes přežraný břicha ve Vietnamu, až po ušmudlanou Nikaraguu se nám nikdy nestalo, aby nám bylo z lokálního jídla blbě. Nikdy. Ale všechno musí být jednou poprvé a tak to máme za sebou. Zhruba dvacet čtyři hodin jsem měla pocit, že bude po mně a slibovala hory doly za teleport domů (..."do Prahy, do Troji, do lékárny, do prdele, mně je smutno!"), ale je to pryč. Bylo to rychlé a intenzivní. Pro nás oba.

Tuším, že to bylo tak trochu intenzivní i pro naše hostitele, protože se viditelně snažili, aby nám bylo lépe. Jednak zřejmě proto, že měli prostě lidskou účast s naším utrpením a pak, řekněmě si to na rovinu, jistě netoužili mít ve svém hotýlku dva "polomrtvé" turisty.

Tak jako tak bych všechny rodinné příslušníky ráda ujistila, že už jsme opravdu zcela v pořádku a nic nám není. Máme vás rádi a máváme vám.

A teď k té východní Jávě... je vskutku kouzelná! Rýžová pole kam se podíváš a vůbec tak nějak všude pole a políčka, každý metr kopcovitého terénu na úpatí vulkánů je využitý k obživě. Inu, nejlidnatější ostrov světa musí nějak nakrmit své hladové krky, i když je to za cenu toho, že zde téměř vymizela divoká zvířata.

Než jsme definitivně zaujali čestné místo u záchodové mísy, učinili jsme pokus o návštěvu Národního parku Bromo-Tengger-Semeru, jehož hlavní atrakcí je obrovský kráter, v něm několik sopečných kuželů a údajně krásné sopečné jezírko. Do kráteru jsme ještě sešli, ale dál putovat v jeho útrobách už bylo nad naše síly, v tu chvíli nám totiž začalo být jasné, že budem rádi, když se vyškrábem nahoru. A taky že jo. I přesto můžu návštěvu Broma doporučit, je to opravdu impozantní podívaná a to jsem viděla jen zlomek.

Pro cestovatele, kteří se rozhodují, kde složit hlavu a ušetřit tak co nejvíc času, neboť vzdálenosti tu jsou velké a doprava pomalá, doporučuji ubytování spíš přímo v poslední vesničce Cemoro Lawang u kráteru, je velmi malebná. My jsme si našli ubytování dole v městečku Probolinggo (můžu doporučit, odkaz zde, organizují výlety do Národního parku), ale bylo by mnohem chytřejší si dát po výstupu z vlaku (Yogyakarta-Probolinggo) tu práci a dokodrcat se s najmutým řidičem rovnou až nahoru. Ubytování je tam jak máku, ale doporučuji Lava hotel, má krásný výhled na kráter.

Kráter Bromo



Voňavé mimózy podél cesty jsem si moc neužila...

 Z Probolingga jsme ještě v mizerné kondici, ale s vcelku utišenými střevy, vyrazili vlakem dál na východ (Probolinggo-Karangasen), abychom navštívili sopku Ijen, kterou obklopuje nádherný východojávský venkov. To je teprve pastva pro oči, mnohem lepší, než města! Zdejší vesnice mají něco do sebe. Ubytování jsme bookli ve vesničce Licin a nechali se majiteli ubytování (tady) vyzvednout na nádraží (naprosto běžná zdejší služba, nabízejí to všichni, nemusíte se bát, že se ztratíte). Bungalow ve stylu tradičního jávského domečku předčil naše očekávání a stejně tak celá kouzelná zahrada okolo, včetně majitelů, francouzsko-jávského páru, kteří se k nám chovali, jako bychom patřili do rodiny a pečovali o naše zmožená těla naprosto ukázkově. Ono na nás totiž bylo dost vidět, že ještě nejsme zcela fit. Já se oklepala poměrně rychle, ale Martin v sobě toho bubáka, co nás tak potrápil, držel o dva dny déle. Museli jsme kvůli naší nekondici ubytování prodloužit o jednu noc (jak rádi!), abychom uskutečnili to, proč tu jsme, tedy výstup na Ijen.





Ericka a Marc mají čtyři psy, kočku Anabel a domácího mazlíčka housera. Jsou velcí milovníci zvířat a jejich zaměstnanci je s největší pravděpodobností považují za blázny.

Mangostan je nesmírně lahodné ovoce. Bohužel není sezóna mého milovaného manga, ale tohle teď mají naštěstí všude.

Kouzelná zahrada našich hostitelů. Rozprostírá se na opravdu velkém pozemku, kde Marc postavil nádherné bungalovy a na dalších pracuje. Jeho doménou je zachraňování zbytků starých jávských domů, které momentálně vyšly z módy (ať žije beton, plast a sklo!). Kusy vyhozeného dřevěného nábytku, okna, roubení a futra pak používá při stavbě svých bungalowů.



Třetí den v Licinu, hurá, mohlo se jít na výlet! Už bylo na čase. Naplánovali jsme si s pomocí majitelů dopolední výšlap na sopku a jelo se.

A co myslíte? Nestihl nás po kilometru v kopci slejvák? Stihl. Hory nás prostě nepřijaly.
Sběrači síry, kteří na vrcholku Ijen kutají sirné usazeniny a vozí je pak na dřevěných trakařích dolů, nás popoháněli zpět, že prý nemá vůbec cenu pro dnešek někam chodit. Takže sopky máme zatím nesplněné.

Zklamaná cestovatelská srdce jsme ukonejšili až po té, co nás Ericka, majitelka ubytování, vzala ke zdejším horkým pramenům Belawan Hot Springs. Pokud se v téhle končině ocitnete, vřele doporučuju, jenom nejezděte o víkendu, prý je tam trochu nacpáno. My to měli v týdnu pro sebe.




Zadní bazének, jehož voda je ohřívaná z vnitra sopky je prima horký, ale ten vepředu, tam se nedalo vůbec být, to bych se nejspíš uvařila.

P. S. A ve vlaku tu radši nic nejezte. Mám takové podezření, že to bylo odtud...

sobota 17. února 2018

Viděla jsem... vol. LXXXIII - Anna Karenina

Můj druhý pokus shlédnout snímek Anna Karenina z roku 2012 dopadl tentokrát úspěšně. Ba co víc, velmi se mi líbil. Asi jsem dozrála.
Kdo jste četl knihu, budete možná zklamaní, Anna v obsáhlém románu trpí mnohem déle, Vronskij ji trápí opravdu vydatně a všechno je komplikovanější, ale hoďte to za hlavu a užijte si netradiční zpracování filmu, kde je znát výrazný divadelní rukopis Toma Stopparda (jeden z mých hodně oblíbených filmů Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi je právě od něj).

Šuplíček "drama", oddíl "art", kolonka "tragická láska".

Věřte tomu nebo ne, klasická ruská literatura je moje doména, přečetla jsem snad všechno, co je jen trochu slavné (pravda, ještě mi chybí do čtenářského deníku Vojna a mír), ale nejspíš ani nejzarytějším odpůrcům románů, kde se i padající list popisuje minimálně s rozsahem dvou stran, nemusím vyprávět, oč v příběhu velké tragické lásky běží.

Zmíním spíš to, že snímek je moc krásně udělaný, ale asi ho nedá každý. Odehrává se téměř výhradně na velké divadelní scéně, herci přehrávají jako v divadle a kostýmy jsou naprosto úžasné.
Navíc, na krásnou Alicii Vicander v roli Kitty je radost pohledět. Velmi doporučuji tenhle film, kde si zahrála hlavní roli. (Spojler: s kapesníčkem po ruce to budete mít jednodušší.)

Suma sumárum, za mě palec nahoru!

Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz




pondělí 12. února 2018

Yogyakarta aneb deset důvodů proč milovat gekony

Yogyakarta, říkejme jí familiérně Jogja (džogdža), je ideální pro přistání na Jávě místo příletu do horké, obrovské a chaotické Jakarty. Teda, nikdy jsem tam nebyla, ale má přes deset miliónů obyvatel, tak hádám, že se ve svém úsudku až tak moc nemýlím.

Jogja má údajně přes půl miliónu rezidentů, i když mám z jejích ulic pocit, že je jich tak desetkrát víc, než přiznali úřadům. Díky svojí poloze blízko moři a uprostřed zeleně není tak horká jako hlavní město, ale upřímně, horko vám tu bude tak jako tak. Je sympatická, milá, má nízkou kriminalitu, což platí o Indonésii obecně a je neobvykle čistá.

Tak chtěla jsem vám nafotit, jak je v Jogje strašně lidí... jenže já jsem mistr v zachycování nereálných okamžiků a tak na mých fotkách možná nabudete dojmu, že nejen strašně kecám, ale že je to město v podstatě vylidněný.



Ledové matcha latté doufám dorazí jednou i k nám... A nebo, že by u nás už bylo a mně to uniklo?



Sultánský palác




Malioboro plná obchodů a stánků s čímkoliv si zamanete.

Ve městě najdete sultánský palác v krásné villové čtvrti Kraton, Taman Sari (Vodní palác, ale nečekejte nic velkolepého), zajímavá muzea a samozřejmě indonéskou batiku. Neboť centrální Jáva, a speciálně Jogja, je kolébkou téhle úžasně precizní a náročné techniky a je zde bezpočet škol, ateliérů a míst, kam se můžete jít na batiku podívat, naučit se její základy a koupit si jí. My jsme tu strávili pouhých pět dní, z toho dva dny na výletech, takže čas na návštěvu kurzu batiky nebyl, ale prošla jsem aspoň zajímavé muzeum naproti sultánskému paláci a musím uznat, že je to velká nádhera.

Taman Sari

Do toho horka nezbylo nic jiného, než si pořídit klobouk.

Batika... velmi jemná technika spočívající v malování a tisku voskem a následném barvení (velmi, velmi, velmi zkráceně). Mimochodem, způsob výroby je hodně podobný strážnickému modrotisku. Muzeum Sonobudoyo.

Tohle je můj muzejní favorit!


Kožené a ručně malované loutky Wayang.

Dřevěné loutky



Překrásná dřevěná socha boha Vishnu.

A na tohle se dívám pořád dokola. Naprosto úchvatná panenka z banánových list (asi, odhaduju). Strašně mi to připomíná ilustrace Arnošta Karáska pro knihu Čaroděj ze země Oz.



Tradiční výroba Wayang

Návštěvy se během února v období dešťů bát nemusíte. V praxi to znamená krásné počasí po většinu dne, odpoledne trochu zataženo a v podvečer a v noci deště. Není to nic nepříjemného a teploty se ve stínu pohybují kolem 28 stupňů, v noci asi o pět stupňů méně.
V Jogje funguje Uber, který vřele doporučuju pro přesuny po městě, neboť kromě čtvrti Kraton není město příliš uzpůsobeno pro pěší chůzi. Všichni jezdí na motorkách, takže očekávejte v ulicích velký hluk a na úzkých chodnících většinou parkují vozíky s jídlem nebo ty motorky. Slalom pro pěší zaručen. Navíc, výhoda Uberu je i v ceně, protože řidič nemá šanci vás kvůli bezhotovostní platbě dle libosti natáhnout, platí stejně cizinci jako místní. A to je sympatické.

A ano,  i tak je to tu extrémně levné. Jídlo na ulici kolem čtyřiceti korun na osobu, přesuny Uberem nás stály vždycky asi dvacku. Vstupy na památky jsou rovněž levné. Indonésie je převážně muslimská, takže si můžete dát alkoholický detox, což právě činím a jsem za to ráda. Můj vztah k alkoholu je vřelý, je dobré ho občas poslat trochu spát. Vím, že je teď u nás velkou módou nesnášet muslimy, k čemuž bych řekla asi tolik, že kdo cítí jakoukoliv nenávist k jakémukoliv člověku, tím hůře, když je to něco tak bezdůvodného, jako náboženskému vyznání, měl by se nad sebou hluboce zamyslet.

Často si mě tu chtěj holky fotit. Jsem o hlavu vyšší než ostatní a navíc bílá. Taková exotika! A tak jsem si je začala fotit taky. Jsou o hlavu nižší a tmavé. Taková exotika!

Teď k těm gekonům... my je totiž zbožňujeme. Vždycky, když přijedem do tropů, jsou gekoni vítaní spolubydlící. Jsou nadmíru užiteční a vtipní, zrovna tady v Jogje máme v pokoji zřejmě jednoho, který pravidelně posílá ze stropu hovínko na to samé místo. A já aspoň vím, kam ráno zaručeně nemám šlapat. To je pro mého vnitřního autistu velmi uspokojivé.

A tady je mých deset důvodů, proč byste je měli mít rádi i vy:

1. mají růžovou barvu (ne všichni)
2. jsou rozkošní
3. chytaj mouchy, komáry a členovce
4. vtipně mlaskaj
5. kakaj malý bobky (někteří na ta stejná místa)
6. dívaj se na vás v koupelně zcela bez předsudků
7. jsou velmi plaší (víc, než já)
8. jsou neškodní
9. umí chodit po stropě (víc, než já)
10. maj roztomilý tlapičky

Pravidelná gekoní stolice. Spíš stolička.

Tak gekonkům zdar a když zavítáte do Yogyakarty, doporučujeme tohle nadmíru rozkošné ubytování.




Pokoj neukážu, je v něm bordel.