úterý 31. května 2016

Řeknu to komiksem

Možná. Jednou. Snad. Zatím jsem si alespoň ke komiksu našla znovu cestu. To díky Toy Box, asi nejvýraznější současné české street art umělkyni a komiksové kreslířce, která čerstvě získala Zlatou stuhu, významné ocenění na poli české ilustrace.

Přihlásila jsem se k Toy Box na kurz ilustrace a komiksu někdy, tuším, počátkem dubna, když zápis do kurzu vyhlásily moje kamarádky a skvělé holky, které vedou letenskou Kreslírnu. Neváhala jsem nad touhle investicí ani chvíli, neboť Toy Box je po čertech zajímavá osobnost a její know-how mě rozhodně zajímalo. Nevěděla jsem ovšem, že v době kurzu budu honit několik uzávěrek a nebudu tak moc schopná plnit její domácí úkoly, čímž to pádem budu na kurzu tak trochu za blbce.

No stane se.

Toy Box je nekompromisní a její domácí úkoly nejsou zrovna jednoduchou záležitostí. Svojí práci totiž bere smrtelně vážně, což nás jaksi spojuje. V důsledku to ovšem znamená, že já se momentálně musím soustředit na úplně něco jiného. Ale informace z kurzu střežím jako oko v hlavě, pěkně si je tisknu a zakládám, protože vím, že se k nim jednou vrátím a dotáhnu tak to, co mi vězí v hlavě.

Na kurzu se nás sešel plný počet 12 lidí, plníme různá zadání, posloucháme povídání Toy Box o komiksu, jejích zkušenostech, dostáváme tipy na zajímavou literaturu...

... a ve chvíli, kdy jsem objevila tzv. grafické romány, byla jsem ztracená. Jedním dechem jsem přečetla Toy Boxin (skloňuje se to vůbec?) brilantní komiks Moje kniha Winnetou, za který dostala právě tu Zlatou stuhu. Příběh ze kterého vás bude mrazit je jejím vlastním příběhem, kterým se vypsala z traumatu ze ztráty blízké kamarádky. Vlastní životní paralely si tam najde asi leckdo, alespoň já si je v knize našla a tím víc se mi tehle příběh zažral pod kůži.
Knihu Sochař jsem přečetla taky skoro v tahu a další dva grafické romány mám objednané.





Zatím se vám můžu "pochlubit" třeba tímhle... Zadání znělo vystříhej příběh a sestav z něj komiks za půl hodiny.




Kdybyste nevěděli, co má levá postavička s nohama na prvním obrázku, tak to vám musím vysvětlit, to ona sedí... No... Ještě mám před sebou dlouhou cestu, já vím...




A co vy a grafické romány/komiksy? Máte je rádi? Čtete je? Doporučíte mi nějaký?



pondělí 30. května 2016

K adopci

Jako už skoro tradičně po každém tisknutí nabízím malinko zmršené sirotky k adopci za cenu materiálu a poštovného. Dřív jsem to dávala jen na facebook a bylo to hned pryč, tak by možná měli dostat šanci i ti šťastlivci, co na fejsbůčku nejsou...

Voilà, začínáme s prezentací...

Mám tu tričko se srnkou, co vypadá, že jste opilí, protože ji vidíte malinko rozmazaně... Dámské, velikost S, v průramcích 49 cm, délka od ramen dolů 64 cm. Cena 150 + 80 pošta.





Další "opilé" tričko, tentokrát námořnicky modré pánské XL. Dvojité jsou jen větve (můžeme třeba říkat, že je košatější) a nápis (vůbec nechápu, jak jsem to dokázala). Přes prsa 60 cm, délka od ramen dolů 75 cm. Cena 150 + 80 pošta.





A další nepochopitelná zaležitost... petrolejově modrá taška, které se opil pouze jeden dům a pouliční lampa. Zbytek je ostrý. klasická bavlněná nákupka, 38x41 cm, výška uší 29 cm. Není vysrážená, takže se po vyprání lehce srazí. Cena 100 + 80 pošta.






A ještě jedna nákupka, kde je u třetího domu moc barvy. Světle šedá, 38x41 cm, výška uší 29 cm. Taky není vysrážená, takže se po vyprání lehce srazí. Cena 100 + 80 pošta.




Jestli o tyhle sirotky stojíte, pište na jinochova@gmail.com.

Aktualizace 13.30 hod. - všechno už je zamluvené. Díky moc!

sobota 28. května 2016

Viděla jsem... vol. IV - Sense8

Seriál Sense8 od sourozenců Wachowských ve mně způsobil radostné nápětí, jestli se bude natáčet i další řada. Konec seriálu tomu více méně nasvědčoval.

Šuplíček "fikce", oddíl "drama", kolonka "tajemné".

Seriál z celého svého cestovatelského srdce doporčuju všem, koho fascinují krásná místa napříč naší planetou. Ať už to byl drsný Island (krutý příběh), horká Bombaj, monstrózní Mexico City (vtipný příběh), sympatické San Francisco nebo další místa, kde se seriál odehrává, všechno bylo natočené tak dokonale, že bych se s chutí okamžitě do těch míst rozjela.

Velmi silné osobní příběhy osmi hlavních hrdinů (budete je milovat! nakonec i toho Němce, fakt) spojuje nosné téma přenosů vědomí a superschopností, které se v podstatě celý seriál hrdinové snaží ovládat, naučit se s nimi žít a obrátit je ve svůj prospěch (což se nakonec podaří). První dva díly seriálu jsem téma i přeskakování z místa na místo moc nezvládala, ale pak se to zlomilo, já se začala v hlavních hrdinech orientovat (Indka s Islanďankou!) a seriál jsem hltala s očima přilepenýma k obrazovce.

Sourozenci Wachovští jsou mistři fikce, jejich Metrix je legenda a Atlas mraků na mě ještě čeká. Tenhle jejich seriál doporučuju nejen kvůli zajímavému tématu telepatie, ale i pro dokonalé exteriéry, které se natáčely přímo ve městech, kde se příběhy jednotlivých hrdinů odehrávají. Podíváte do Nairobi, Bombaje, Berlína, Chicaga... Za mne palec nahoru, skvělý seriál!


Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz

pátek 27. května 2016

Malá knížka o dešti a duze

From Rain To Rainbows. 
"After the rain comes the rainbow.
Uplifting art to brighten your day."

Jsem zrovna v Londýně a tak se mi tohle téma náramně hodí. I když včera byl perfektní slunečný den...

Na tuhle knížku jsem narazila v Málaze v knihkupectví galerie moderního umění. Strašně se mi líbila, ale byla krapet předražená (jak už to tak v suvenýrových shopech galerií bývá). Tak jsem po návratu domů nažhavila internety a knížku si objednala na Book Depository, kde mají poštovné zdarma a knihy za normální ceny. Nakupuju tam poměrně často.

Tuhle rozkošnou malou knihu uvnitř spojuje téma deště a duhy, které jsou ve formě ilustrací zobrazené stylem několika desítek různých výtvarníků z celého světa.

Doporučuju jako relaxační "četbu".










středa 25. května 2016

Náš život s Karamazovem - první měsíc

Rozhodli jsme si koupit domácí kompostér. Já vím, já vím, existují návody, jak si kompostér pořídit cestou DIY, ale na to, abychom si ho vyrobili sami, na to bychom museli být větší kutilové.

A to ani já, ani Martin, nejsme.

Tak jsme si pořídili fešácký vermikompostér Urbalive. Tedy, ten neonový kousek je supr, ale byla jsem při zemi a pro jistotu objednala neutrální šedou barvu.

Máme za sebou první společný měsíc, který zatím neprokázal, že bych byla nějaká extra nadaná kompostérka. Dosud jsem totiž byla pouze schopná kompostér pojmenovat Karamazov. Zrovna totiž čtu knihu Bratři Karamazovi, objemný to psychologický román mého nejoblíbenějšího spisovatele, kde, jak asi víte, se ukazuje, že Karamazovci jsou sice pěkní na pohled, ale prohnilí uvnitř, což mi k tomu kompostéru tak nějak pěkně pasovalo. Dále pak jsem zajela na Břevnov pro žížaly. Mohla jsem je nechat poslat poštou, ale bylo mi jich líto. Žížaly jsou totiž prostředkem kompostování v kompostéru. Zbytky bioodpadu požírají a tvoří tu věc (nevim, jak se tomu výsledku říká), co pak může posloužit jako hnojivo.

Žížaly jsem pojmenovala Amanda. (Jsou totiž z Kalifornie, speciální žravá odrůda do kompostérů.)

Nešlo jim dát jména zvlášť, protože, jak víme, žížaly vypadaj všechny stejně, a navíc, je jich v základní násadě asi 150. (Já si teda myslím, že jich tolik nebylo, ale nepočítala jsem je.)

Takže máme asi 150 Amand.

Amandy by se měly vesele množit a tím zvýšit spotřebu bioodpadu a produkci té věci.

Vermikompostér je sice domácí a neměl by smrdět, protože je tak prakticky vymyšlený, pravda je, že naše začátky kompostování docela smrdět začaly a Karamazov s Amandama byli přemístěni na severní balkón. Teď už vím, že není dobré do kompostu házet například banán, byť je nakrájený na kousíčky. Žížalám asi nechutná, takže rychle hnije a plesniví. Plíseň = problém. Cokoliv, co v kompostéru plesniví, se musí odstraňovat.

Taky jim nechutnaj šlupky od mandarinek. Jako nejlepší zdroj žížalí potravy se ukázaly saláty, zbytky bylinek a šlupky od jablek. Neplesniví to.

Jednou za pár dní obsah kompostéru prohrábnu lopatičkou a zjišťuju, jak se žížalám daří (přesně podle instrukcí v letáčku ke kompostéru). Taky tam píšou, že plnohodnotný kompost se začne tvořit zhruba po třech měsících. Tedy v případě, že vše funguje tak, jak má. My tam měli zatím plnohodnotně vylíhlé octomilky (taky špatně), které ale po pár dnech zase zmizely. Teď se tam nadělalo něco, co vypadá jako miniaturní mšice. V podstatě zatím dost tápu. Amandy se nesmí překrmit. Ale co je moc a co je málo odpadu? To stejně můžu zjistit jenom stylem pokus-omyl. V kompostéru musí být vlhko. Ale ne zas moc. Prostě, není to uplně brnkačka, každopádně jsem moc ráda, že kompostér máme. Protože, jestli naběhne tak, jak má, bude to pecka a náš život bude zas o trošičku šetrnější.

No a jinak si osobně myslím, že minimálně zpočátku tahle věcička teda domů moc nepatří. Možná, že ve chvíli, kdy žížaly žerou, tak jak mají, množí se a tvoří z odpadu rychle hnojivo, tak už je to o něčem jiném. Uvidíme.

Dám zas za měsíc vědět, jak se situace vyvíjí...

A pár obrázků ze zakládání kompostu. V tuhle chvíli už to moc fotogenické není, prostě odpad.


Karamazov, nový a ještě bydlící v chodbě.

Základ z vlhkých novin.

Žížalí násada.

Šup do domečku!

Za jakékoliv rady, tipy a triky ohledně domácího kompostéru budu ráda. Kompostování zdar!

pondělí 23. května 2016

Jednou za uherák

Jednou, dvakrát do roka, si nechávám dělat nové sítotiskové šablony. Je to pro mne velký svátek, a vybírání nosných a životaschopných motivů je pro mne skoro jako obřad. Šablony si sama nevyrábím, protože moje motivy jsou často tak jemný, že vyžadujou zručnost zkušeného člověka, který se osvitem sítotiskových sít zabývá profesionálně. Sama nemám čas ani trpělivost (!) na to, abych si to doma sama svítila v koupelně a rozčilovala se desetkrát nad každým nepovedeným sítem. Klobouk dolů před každým, kdo si síta svítí sám.

Tenhle "můj" zkušených profík je pro mne hotový poklad a vždycky, když si síta u něj v dílně ve Vršovicích vyzvedávám, mám strašnou radost a nemůžu se dočkat, až doma rozložím fidlátka a potisknu zkušební plátno novými motivy. Někdy dokonce musím počkat (neslýchané), až bude možnost tisknout, protože zasvinění našeho bytu barvama vyžaduje dostatek času.

Tentokrát to vyhrály sýkorky, domečky inspirované mým zimním pobytem ve španělské Málaze a akvarelový vlk.

Na vlka bych obzvlášť ráda upozornila, protože originál je v akvarelu, a tohle ultra jemné síto, s miniaturními tiskovými body (v dílně mi je profík Martin hrdě ukazoval pod lupou), dokáže mýma rukama vytisknout vlka na textil včetně krásných akvarelových přechodů a rozpitých efektů. Pravda, je to jen jednobarevné, ale i tak se to moc povedlo.

Domečky jsou zase unikátní tenoučkou linkou a delikátními detaily, které vcelku připomínají pavučinku nebo krajku. Nechybí kytky na balkónech, ani pouliční lampa. Domy jsem kreslila perem podle skutečných domů v Málaze.

No a sýkorky jsou velmi výrazné, veselé, dají se tisknout po celých hejnech, což mne moc baví. Jak si možná pamatujete, minulý rok jsem ty samé ptáčky nechávala potisknout digitálně na bavlněnou metráž a tento rok ožívají na taškách a tričkách. Případně na plátěném batůžku.

Pro mne je sítotisk náročná disciplína, protože tisknu doma ručně na stole (vyžaduje to trpělivost, učím se), často umístění spíš odhaduju (někdy je to dost haluz), protože pod šablonu téměř nevidím, takže je každý tisk originál a žádný není stejný. Ani nemůže. Baví mě tisknutí jednoho motivu vedle sebe nebo nad sebe sebe, což například u domečků dělá ve výsledku celou ulici (na látku by to byl skvělý vzor, že jo?). Často je to ale risk, že se netrefím na to správný místo. Ale co, život je krátký, je potřeba experimentovat a moje práce, to je jeden velký experiment. Proto je také většina věcí tisknutá jen po jednom kusu, protože představa, že bych v jeden den tu samou věc tiskla tou samou barvou na to samé místo třeba desetkrát, ve mně vyvolává nepříjemně ubíjející pocit. Tím pádem se zvyšuje i unikátnost výrobků.

Minimálně do příštího tisknutí.

Koho zajímá víc, mrkněte na výsledky tisknutí v shopu. Tady textil, tady tašky.

Přidávám pár lahůdkových fotek.

A také jsou hotová pánská trička s šípy a baobem v nejoblíbenější XL velikosti. (Čeští muži jsou převážně velcí muži, zdá se.)














neděle 22. května 2016

Viděla jsem... vol. III - The Man in the High Castle

Dneska přispívám seriálem The Man in the High Castle, český název, bohužel, nevím. Co vím ale jistě je, že tenhle mrazivý příběh s krásnou hrdinkou (pařížská Řekyně Alexa Davalos) se mi moc líbil.

Šuplíček "fikce", oddíl "mrazivé", kolonka "temné".

I přes umístění do zdánlivě negativních koutů mého fiktivního filmového archivu, vás můžu ubezpečit, že v seriálu je skutečně co obdivovat. A nad čím přemýšlet. Zase bych upozornila na kostýmy, zejména hlavní hrdinky. Příběh je zasazený do poválečných šedesátých let, a i když jde o fikci, kostýmy odpovídají době. Julianino vypasované vlněné sáčko, šaty, boty i svetříky mne rozhodně nenechaly chladnou. (A její vlasy! A její dokonalý řecký profil!)

V čem se skrývá mrazivá podstata filmu? Představte si (tady je ta fikce), že druhou světovou válku vyhráli Němci a společně s Japonci si rozdělili svět. Konkrétně severní Amerika je napůl japonská a napůl německá. Při téhle představě mně osobně nejen běhá mráz po zádech, ale rozjíždí se i fantazie a představivost, co by bylo kdyby. Seriál je točený převážně v temných, "bahnitých" barvách, je bez slunce, prostupuje jím atmosféra bezútěšnosti a strachu. Příběh je ale navýsost zajímavý a já jsem nakonec vlastně vůbec nerozluštila, jestli byl sympaťák Joe kladňák nebo záporňák. V době a v situacích, ve kterých se hlavní hrdinové ocitali, se jen těžko dá jednoznačně říct, co je v důsledku pozitivní a co negativní...


Zdroj hiddenremote.com


Zdroj www.slate.com




úterý 17. května 2016

Co charakterizuje dvě malé holčičky?

A můžete se nad touhle otázkou tak trochu jakoby opít?

Můžete.

Protože to probíráte s jejich mamkou zleva doprava a zprava doleva, za krásného slunečného večera, u jedné, pak u druhé flašky vína. Ale domů dojdete po svých, akorát máte druhý den strašnou žízeň.

Měly to být obrázky, které budou sedět k charakteru dvou docela odlišných dcer. A co to bude, to stejně musela rozhodnout jenom jejich mamka. Ta to ví přece nejlíp. Ale ten večer jsme to nerozluštily (překvapivě), to přišlo až ve chvíli, kdy se mi díky jedné zakázce, která (chválapřírodo) nevyšla, uvolnil čas na jiné malování a tak jsem na paní Příště-pijeme-minerálku trochu zatlačila (jemně, samozřejmě)... a nápady byly na světě!

Panda a motýl jsou oba na velikosti A3, akvarelem.






sobota 14. května 2016

Viděla jsem... vol. II - Daleko od hlučícího davu

Jestli jste schopní super křehké Carey Mulligan uvěřit roli sebevědomé viktoriánské statkářky jménem Bathsheba (!), budete ten film milovat.

Šuplíček "drama", oddíl "romantické", kolonka "estetické".

(Už možná vyšlo najevo, že pod položkou kolonka se skrývá můj osobní pocit z filmu. Ech, já si nedám pokoj s těma osobníma pocitama...)

Film Daleko od hlučícího davu (líbí se mi ten název) vás zavede na pole a lesy překrásné staré Anglie, kde se vás bude snažit přesvědčit asi čtyřicetikilová Carey, že dokáže sama vést statek se zaměstnanci, starat se o rozlehlé pozemky, k tomu ještě chovat dobytek a mít respekt před venkovskými pořízky. Navíc, všichni hlavní fešáci ve filmu jsou navýsost koukatelní pánové (já stejně nejvíc fandila postaršímu zámožnému statkáři) a hned, jak se na scéně objeví voják, budete vědět, že se stane průser.

Mně se líbilo, že jsem do poslední minuty nevěděla, jak to dopadne a to i přesto, že jsem mnohdy předvídavá, až běda. A možná, že vám to bude jasné hned. Nevím.

Vychutnejte si viktoriánskou Anglii, syrový život na statku, šikovné muže s nástroji (jak sexy!), lásku, která ničí, i Careyiny oči vyplašené srnky. Budete jí fandit, i když za toho vojáka, jsem já osobně, měla chuť ji dát pár facek. Ale Carey je prostě Carey, té bych nakonec odpustila všechno.

Za mě rozhodně palec nahoru! Exteriéry jak z pohádky, kostýmy nad kterými se tají dech, dojemný příběh... (A ON o ní tak stojí!)


Zdroj: www.csfd.cz

Zdroj: www.csfd.cz








pátek 13. května 2016

Včely

Už jsem si je chtěla namalovat dávno... Z úcty a z respektu.

Taky doma používáte místo cukru med?









Originál akvarelu se včelou a květinou jsem dala jen tak na zkoušku do prodeje a byl hned fuč. Tak to jsem byla zase jednou překvapená.

Blahopřání i tisk včely jsou dostupné v shopu. Tady a tady.