středa 27. července 2016

Již brzy...

Obrázky z pondělního pracovního procesu v dílně Ema Mamisu. Tohle je velká radost a asi se nebude nikdo divit, když napíšu, že svojí práci miluju. Všechny hrníčky a talířky budou dostupné u Ema Mamisu asi tak od druhé půlky srpna, dělaly jsme jenom pár kousků, je to čistá ruční práce, jak vidíte na fotkách, nejsou to žádné obtisky. Takže proto jich není moc, ono se to ve velkém dělat moc nedá, ztratilo by to kouzlo (a upadla by mi asi ruka).

Děkuju Báře za černobílé fotky!



Přes pauzák si přenáším linku, abych měla všechny lištičky tvarově plus mínus stejné.












neděle 24. července 2016

Viděla jsem... vol. XII - Narušení

Teď se vám trochu odkopu a představím vám film, který mám ze všech nejradši. Ano, Narušení z roku 1999, film režírovaný Jamesem Mangoldem, je můj top film. Herecké výkony Winony Ryder, Angeliny Jolie a ostatních holek z party mladých vyšinutých delikventek, jsou naprosto strhující a uhrančivé. Psychiatrická léčebna pro ženy, šedesátá léta. Vítejte!

Šuplíček "drama", oddíl "psycho", kolonka "uhrančivé".

Navíc, tehdy čtyřiadvacetiletá Angie dostala za tuhle roli Oskara a myslím, že naprosto právem. Je sebestředná, manipulativní, šílená, nespoutaná, prostě k sežrání. Za zmínku určitě stojí i nešťastná Brittany Murphy, která deset let po natočení snímku zemřela na zástavu srdce, neboť její tělo nezvládlo nápor drog a nulový příjem potravy. V tomhle filmu ještě vypadá normálně a zdravě, i když její postava má neskutečně smutný příběh.

Winona je samozřejmě krásná, jako obvykle, tváří se hrdě a roztomile kouří.

Proč mám ten film ráda? Kvůli těm hereckým výkonům, té atmosféře a taky proto, že tak jasně ukazuje, jak nebezpečný může být svět sešňerovaný konvencemi a předsudky, a že i z výjimečných lidí, kteří mají silnou osobnost, dokáže taková společnost udělat magora. Stačí jenom zvednout telefon.


Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz


pátek 22. července 2016

Jak se dělá komiks

Protože od začátku prázdnin pracuju na svém komiksu (jakožto výstupu a závěrečné práci ke kurzu komiksu a ilustrace s Toy Box), rozhodla jsem se vám napsat malý, maličký průvodce mojí prací. Co se děje, když se domaluje na papír? Je asi tisíc způsobů, jak ilustrovat, a tohle je můj postup.


Nejdřív si všechno nakreslím perem o tenkosti 005 (nejlepší jsou ty Pigma Micron, protože se jim nedeformuje hrot, nerozpíjí je voda a mají dlouhou stálost barvy). Kreslím na českou akvarelovou čtvrtku "Design of Art", 230 g/m2. Na předkreslování tužkou házím bobek, na to nemám čas a tak jedu rovnou načisto.


Pak to všechno vymaluju vodovkama (na komiks používám vodovky Winsor&Newton).

Protože si potřebuju jednotlivými objekty v počítači šoupat a upravovat si je, aniž bych musela v případě potřeby přemalovat celou scénu, všechno to maluju zvlášť. Když je na obrázku scéna s mladými pavouky, jak v jeskyni poslouchají stařešinovo vyprávění o domácí mouše, tak pavouci, mouchy, jeskyně, bubliny, to všechno jde v počítači do samostatné vrstvy.

Pavouci a mouchy se vešli na jednu čtvrtku, na další pak pozadí. Do obyčejného školního sešitu kreslím bubliny a texty. Když mám všechno nakresleno, oskenuju obrázky na vysoké rozlišení (používám skener Epson Perfection V330 Photo, skenuju na 300 dpi) a tím si je přenesu do počítače.




Pak každý jednotlivý objekt zkopíruju do samostatné vrstvy, aby se s tím objektem dalo sólo pracovat (zvětšit, zmenšit, upravit barvu, zkontrastnit, posunout...) a když mám všechno zvlášť, začnu objekt po objektu čistit. To znamená, že očistím přetáhnuté linky, zkontrastním bílou, když je potřeba (u pavouků to jsou třeba oči a znaky na zadečcích). Pro práci na počítači mám grafický tablet Wacom Intuos Pro Large.

Jednotlivé vrstvy je potřeba si pojmenovat, protože jde pak práce lépe od ruky. Přecvakávání a zkoušení, co je na které vrstvě, je psycho. Samozřejmě, že jsem někdy líná a nepojmenuju si je. Dokážete si asi představit, jak si pak nadávám...


Tady vpravo přesně vidíte ty nepojmenované vrstvy...


Práce na tabletu.

Když jsou všechny obrázky čisté a náležitě reprezentativní i při velkém přiblížení, začnu jednotlivé vrstvy skládat do finálního obrázku, přidám pod ně pozadí, nad ně zase do dalších vrstev bubliny a případně nad bubliny text.

Během práce je potřeba všechno neustále ukládat, protože kdo dělá grafiku, tak ví, jak strašně rychle se přichází o hodiny práce, když člověk průběžně neukládá. Počítač, který jindy šlape jak hodinky se klidně vypne, spadne mu program nebo cokoli takového. To je pravé peklo a proto u-k-l-á-d-á-m-e!

A to je celé. Když jsem spokojená se stavem komiksového okénka, je hotovo. Ještě si udělám finální džejpeg a půl dne práce se uloží do složky komiks_sykora. Ve složce se ukrývají jednotlivá okénka komiksu (zatím jich je 13) a čekají, až přijde ta chvíle a já je začnu sázet na stránku. (A to teprv bude to pravé piplání, centrování, zvětšování, zmenšování, infarkt, blázinec, atd...)

A tady už jsou vrstvy pojmenované. Poslušná a šikovná Myyna...



Užijte si víkend, bude letno-letně horký!

čtvrtek 21. července 2016

Hele, (ty)činka!

S příchodem prázdnin jsem naběhla do posilovny, jako za starých časů, protože už se na mě nedalo koukat. (Jsem si řekla.) Nedávno mi někdo povídal (dokonce dva lidi nezávisle na sobě), že si nedokáže představit Myynu v posilovně (takhle přesně to řekli), to je ale uplně jednoduché, činky nezvedám, tyčinky po cvičení ale jo. Takhle asi zhruba.

Navíc, mám důvod si kupovat takový ty ultrafunkční věci na cvičení, široké mikiny a sportovní podprdy a tak. Mně se to teda líbí, ale nesmí to mít ty blbé nápisy kolem dokola.

Nejvíc jedu kardio, to moje přesýpací postava potřebuje jak sůl, takže chodím na třičtvrtě hoďky na pás a je to trochu nuda, tak mám v uších sluchátka a tupě sleduju televize na stěně před sebou, protože doma žádnou telku už rok nemáme, hodně jsem tomu odvykla a musím říct, že je to mazec. V posilovně je pět obrazovek, vezmu to zleva...

První telka - tam jede pravidelně Prima. Moc nesleduju, v kolik přesně chodím, ale je to dopoledne a to zrovna jede Policie Hamburk (následuje Komisař Rex). Hraje tam ta paní, co v roce 1992 hrála v seriálu Náhrdelník, jestli si vzpomínáte. Vypadá furt skoro stejně, to se musí nechat. Jinak ale německý seriály nic moc, ti herci jsou takový divní, já nevim...




Druhá telka - zpravodajský kanál ČT24. Jsou tam čeští skláři, jak dělají poháry pro vítěze Tour de France, dojímám se jako blázen. Chvíli na to se divím, že v Polsku už není premiér Donald, je tam paní Beata a vypadá, že má velké plány. Asi volby nebo co. Bohužel, přeci jenom se po chvíli Donald objevuje, ale ten druhej, mnohem míň sympatickej. Pak to zase trochu spraví Obama, na toho se dá koukat docela dlouho.

Třetí obrazovka - sportovní kanál. Dávají motokáry, možná by byla lepší nějaká atletika, abych se cítila víc motivovaná, nějakýmu řidičovi dali za hlavu kameru, takže mu tam poskakuje hlavička v helmě a vypadá to legračně. (Asi jako já, na tom pásu.)

U čtyřky jsem se zasekla na delší dobu, protože tam jede Óčko, chvíli to vypadá, že mají v nabídce jenom asi tak deset videí, která jedou pořád dokola, všechno jsem už nejmíň pětkrát viděla, asi prázdninový režim, i tu mladou krasavici Selenu, co mě pokaždý v tom černobílém klipu udiví, jak vystrčí, sedíc na žídličce, svojí nožku zpod sukně a má ji děsně dlouhatánskou (tu nohu, ne tu sukni). Přitom vím, že má asi metr padesát, jak to ta Selena jenom dělá, to já bych nedokázala a to mám přes metr sedmdesát... No nic, to je určitě těma vysokýma podpatkama. Pak následují dvě mně neznámá (!) a fakt hodně dobrá videa od Coldplay a Pink. Coldplay tam mají uplně geniální koláže, to si fakt dejte, je to hrozně krásný, no a Pink, ta je tam jako Alenka v říši divů (bo je to píseň k pokračování toho filmu, co už není od Burtona, fňuk) a na konci je za blázna, zase se dojímám, protože jí tak rozumím a taky trochu protože mám PMS.

Videa přikládám.





Poslední obrazovka je Nova, to považuju jednoznačně za největší inferno, trumfne to i tu Policii Hamburk. Chvílema se ztrácím a nevím, jestli to je ještě pořád reklama nebo už zase film, ale v tuhle dobu tam pravidelně dávají Policii Anděl (konkureční boj první a poslední obrazky, zdá se), a mě na tom seriálu strašně rozčiluje ta vinětace, proč sakra mají udělané ty tmavé rohy a proč je ten filtr na kameře tak výrazně kontrastní, že to bere lidem výraz a všichni tam vypadají jak nad hrobem? Ale víc jedou reklamy a trochu mi připadá, že je to taková řízená vymývárna mozků, my vám dáme na chvíli kousek seriálu, ale pak se budete muset koukat dvacet minut na debilní reklamy, budete to muset vydržet, abyste mohli vidět zase další kousek seriálu a tak pořád dokola. Zhnuseně odvracím hlavu.

Ale co to, zjišťuju, že jsem naběhala a nachodila (střídám to), čtyřicet pět minut, no vida, jak ta televize funguje, člověk zírá a nevnímá čas, tak aspoň na něco je to dobrý.

Pak trochu posiluju ruce a nohy na strojích a pak se válím na žíněnce a předstírám jógové protahování, no a pak si jdu za odměnu koupit tu hrozně dobrou výživnou tyčinku a hopkám dom dělat oběd.

P.S. Tak jsem si ty dvě písničky už i poslechla a je to dost nuda.

pondělí 18. července 2016

Divoké včely

Slovo dalo slovo. Kdysi v březnu...

A pak to bylo přesně jako v tom filmu. Se vším všudy. Ospalé městečko v Lužických horách, s alkoholiky popíjejícími pivko před místním konzumem už od rána, s omladinou vysedávající na vlakovém nádraží, protože tam se aspoň něco děje, s dramatem na peróně, které vypadalo, že skončí fakt blbě...

Tohle všechno v té nejlepší společnosti tří bezvadných holek, které mám moc ráda. Kristiny, Lenky, jejíž zahrada visí na niti a Báry, co má spoustu mís.

Nechyběl ani kemp, vpravdě spartánská chatka, oheň, špekáčky, holčičí povídání. Kvantum borůvek, výšlap na Lemberk (jeden, druhý, třetí... tímto děkujeme štrůdlové paní za její luxusní občerstvovací stanici za branou), louky, lesy s mechem, krmení kačen a labutí rohlíkama od Vietnamce, bolavé nohy a čaje s rumem.

Taky snídaně s vajíčky "al dente" na plynovém hořáku, smažák s hranolkama, víno k snídani, k obědu i k večeři, hromadné umývárny, záchodky bez klíčů, selfíčka v trávě...

Víkend, který jsme si zasloužily a užily, maximální pohoda bez plánování tras a povinných stanovišť. I ten Lemberk jsme viděly zevnitř (přestože jsme první večer ty dva mladý průvodce nedokázaly přesvědčit, že je výborný nápad to s námi projít i mimo pracovní dobu). Jsem moc ráda, že tyhle holky jsou moje kámošky, a že jsme se v čase a prostoru našeho malého velkoměsta našly. A že jsme si to všechno řekly a ještě něco navíc. Jsou můj pražský výběr.

Druhé nejkrásnější vlakové nádraží roku 2015...


Lemberský domácí štrůdl neměl chybu poprvé, ani podruhé a už vůbec ne potřetí.

Oheň rozdělávaný z dramaticky navlhlého dřeva. Kristina fandila zleva i zprava, ale vypadalo to skoro marně...

...až do té chvíle, kdy přišel páter Koniáš a z chatky přinesl epesní erární čtení - Reportáž psanou na oprátce. Rudá hvězda šla tam, kam patřila, do pekla. A nám pomohla rozdělat nejlepší oheň na světě. 

Řekly jsme si všechno, snědly jsme všechno, vypily jsme všechno. 


Chatař, chalupář.

















A takhle to skončilo. Nekonečnou klobáskou na trase Ústí nad Labem - Praha.

sobota 16. července 2016

Viděla jsem... vol. XI - Blade Runner

Před čtrnácti dny jsem tu vzpomínala na film Blade Runner, jeden z mých nejoblíbenějších snímků, který byl, stejně jako Marťan, režírován Ridley Scottem. Blade Runner má neopakovatelnou poetiku, můžete si ho pustit desetkrát a desetkrát tam najdete něco nového. Navíc, Vangelisův soundtrack k tomu padne jak hrnec na prdel, prostě dokonalost.

Šuplíček "sci-fi", oddíl "drama", kolonka "smutně poetické".

V blízké budoucnosti pořád prší, je tma, staví se obrovské domy a stále fungují čínská bistra (to jsem si oddechla).

Ve filmu si zahrály hned dva slavné domy. Futuristický Ennis House od Frank Lloyd Wrighta (kdo má rád architekturu, projděte si jeho práci, byl to opravdový vizionář) a Bradbury Building, s přenádherným schodištěm a rozlehlými romantizujícími interiéry, které ve filmu působí opravdu superstrašidelně. (Ta věčná tma, ten déšť, ten rozklad.)
A pak jsou tu ty postavy... nebezpeční, ale dojemní replikanti Roy a Pris (neskutečně skvělí Rutger Hauer a Deryl Hannah), roboti a přesto schopní citu, nešťastná Rachael (ten poetický a velmi půvabný rozhovor o sově!), kterou hrála Sean Young, a pak uplně gumový Harrison Ford, kterého tam snad přehrála i ta umělá sova... Ale nevadí, filmu to na hodnotě rozhodně neubírá.
Atmosféra je skvělá, pro mne něco úžasnýho, baví mne každý záběr, detail, cokoliv. A končí to smutně, hlavně ten pohled na Roye, replikanta, který mohl zabít, ale radši umřel, lépe řečeno, vypnul se, protože ztratil svojí lásku. V dešti, na střeše, sedí tam jak anděl.

Vidíte, uplně se z toho filmu rozplývám... Tak kdo jste ho neviděl a chcete si ho pustit (bude určitě všude ke stažení, je z roku 1982), tak se moc přimlouvám za původní znění. Je to mnohem lepší.






čtvrtek 14. července 2016

Pomalá a netrpělivá

Mám pocit, že nakreslit příběh komiksem, je ještě stokrát těžší, než jsem si myslela. Jsem netrpělivá a rozkreslovat všechno postupně do okýnek tak, aby to dávalo smysl, mělo to jasnou dějovou linku, a všechno bylo hned na první pokouk pochopitelné, je pro mne peklo, peklíčko. Zasekávám se, desekrát některé věci opravuju, přepisuju, váhám.

A jde to p-o-m-a-l-u.

Na druhou stranu, baví mě to. Vzájemně se moje pocity z téhle práce vylučují? Buďte v klidu, to je pro mne uplně normální.

Nechci vám tady ukazovat celý příběh, to bych ráda, až to bude hotové a svázané (plány mám, jak vidíte, ještě je tak zrealizovat). Nicméně, ten začátek, ten ukázat můžu a chci, protože mám radost z toho, jak se to vyvíjí. Původně jsem sem chtěla postnout celou sepsanou "pohádku", ale pak jsem si to rozmyslela. Nechám to v oparu napětí...









P.S. A jak tak teď koukám na ta úvodní slova, v menším formátu se to pěkně blbě čte, takže to budu ještě asi tak po stopadesáté přepisovat čitelnějším fontem.