pondělí 31. srpna 2015

Vítej!

Otázka na tělo: jste vítací žena, vítací muž? Padáte si s partnerem při návratech domů kolem krku jako byste se rok neviděli?

Připadá mi to hezké. Být léta spolu a stále se vítat stejně jako na začátku, když jste si až bolestivě chyběli. Je v tom někde skrytý ten kousek nevšednosti, který po letech většinou vyprchává, až se ze vztahu stane rutina.

Jsem já vítací žena? Ano. I když, upřímně, mám teď nějaký blbý období, kdy se uzavírám do sebe tak moc, až na tyhle strašně důležité věci zapomínám. Doufám, že to brzy pomine a já plynule navážu na své předešlé zvyky.

Ale abych se vrátila k tomu vítání obecně... Zdá se mi to hrozně důležité. Ve chvíli, kdy návrat partnera a nebo náš příchod domů nekorunujeme téměř žádným kontaktem, je celá situace taková smutná a ztrácí se intimita. Ten návrat je všední, jako s každým jiným. Jako když kolegyně přijde po obědě zpátky do kanclu. Jako když jsme potkali na chodbě sousedku. "Ahoj." "Ahoj." A nebo v horším případě "Ahoj." "...."
Myslím, že je stále prostor pro vítání i v případě, že partnera obklopily děti a snaží se utrhnout si trochu pozornosti překotným žvatláním. V případě jednoho dítěte pak žvatláním sice méně překotným, ale o to intenzivnější. Dítko se vyžvatlá, ukáže všechno co chtělo a vy si můžete padnout do náruče. Proč ne? Navíc, tohle si dítě taky bude pamatovat. Alespoň já to tak mám. Pamatuju si z dětství, jak se naši vítali a tak to aplikuju ve svém manželství i po letech, kdy na sebe se svým mužem víme už uplně všecko (takže bychom kolem sebe s klidem mohli chodit obloukem).

A kdo to nedělá, pojďme se domluvit, že to dělat začnete. Možná partnera z počátku šokujete, ale časem si zvykne (slibuju) a bude to vyžadovat. Jsem si jistá, že to bude vyžadovat i na veřejnosti a všichni, kdo to tak nemají, padnou závistí. Protože to je tak hezké a vypadá to tak šťastně. (O zlostném sípání do ucha "Ty hajzle, máš půl hodiny zpoždění, nepřej si mě...", o tom přece nemusí mít nikdo ani tušení.)




neděle 30. srpna 2015

Music Inspiration #72 - Justin Timberlake

Multitalentovaný Justin Timberlake vystupoval v televizi už ve svých 11 letech. V polovině devadesátých let byl součástí slaďoučkého boybandu NSYNC a spolu s tehdy ještě příčetnou Britney Spears tvořili pár snů. V roce 2002 nahrál svoje první sólové album.

V oboru R&B je skvělý, jak jen běloch v tomhle černém žánru dokáže být. Krom toho je uznávaný skladatel, producent, tanečník, schopný podnikatel a vůbec ne špatný herec. A samozřejmě se věnuje charitě. Patří mezi nejbohatší umělce planety.

Podle mne je to sympaťák a vždycky mu to strašně sluší.
Jeho manželkou je Jessica Biel.

Zdroj billboard.com




What Goes Around... Comes Around (FutureSex/LoveSounds, 2006)




My Love (FutureSex/LoveSounds, 2006)


středa 26. srpna 2015

Neodfoukneš, neodletí

Jako malá holka jsem sbírala peříčka. Nejkrásnější byla labutí, ale když se zadařilo třeba v zoologické u dravců, to byla teprv radost. A pak paví, můj tajný sen. Mít doma vázu plnou pavích per jako dekoraci. Teď to samozřejmě vnímám jako nesmírný kýč a domů bych to nechtěla, ale tenkrát to byl vrchol blaha.

Peříčka se poztrácela, ale láska k nim zůstala. Sem tam ještě seberu na ulici nějaké zajímavé pírko, ale dost tuhle vášeň flákám.

Letošní peříčkový trend ve mě vzbudil touhu zase nějaká mít a není pro mne nic snadnějšího, než si je namalovat. Zatím vznikla modrá a modrošedá (jak jinak), ale určitě se pustím i do jiných odstínů, druhů a technik.






Já si vyloženě zakládám na různém rozpíjení a experimentování s barvou a vodou. A mám pořád na paměti jednu zajímavou poznámku jakéhosi pana profesora z výtvarky na Pedagogické fakultě, který mi nad mými pracemi u zkoušek řekl, že se nemám bát to zkazit, jinak ničeho nedosáhnu. Čím víc pracuju, tím víc rozumím tomu, co mi tím chtěl říct. Byla to svatá pravda.

Nejlepší kousky ze sebe člověk vyždímá, když zkouší a zkouší a zkouší. Trénuje, trénuje, trénuje. Experimentuje, učí se, objevuje.




A tohle je zase vodová pastelka. Krásný odstín modré.




Tisky peříček jsou samozřejmě k mání. Technika tisku obvyklá - archivní papír, kvalitní inkousty, tisk odolný vůči slunečnímu svitu. Dárkové balení.

pondělí 24. srpna 2015

Chytá mě panika

Chytá mě panika, že nepíšu. Chybí mi psaní, protože psaní, to je něco, co dělám kontinuálně už od první třídy a s různými malými přestávkami si píšu deník už dobrých třicet let. Ať už je ten deník jen formou poezie (která se samozřejmě nerýmovala), což jsem praktikovala kdy jindy, než v pubertě, a nebo prosté vypsání se, které přišlo v čase postpubertálním. V éře blogu jsem pak psala pouze ten a tak nějak to stačilo. Důležité ale bylo, že jsem psala.
Já ty články poslední dva měsíce vlastně i píšu, ale pak je zase mažu, protože mám dojem, že cokoliv napíšu, je tak pitomý, že to ani neni možný.



Pevně doufám, že tahle panika je lichá, bláhová, hysterická a teatrální, a že až skončí to hluché období, že se zase blogově nastartuju.

V neděli, při psaní pravidelné Hudební inspirace, jsem si vzpomněla na Sandru Leopardovou. Byla to jedna z prvních českých fashion blogerek, byla zajímavá, měla (na tu dobu) obrovský úspěch a pak ji v podstatě její vlastní čtenáři vyštípali ze scény. Sledovala jsem ji pravidelně, tajně obdivovala její éterickou postavu a podivovala se, jak nenávistné komentáře může někdo psát, když tam na ten blog vlastně lézt vůbec nemusí, pokud mu ten blog vadí.
Blog zrušila a zmizela. (Mně teda nikdo nenávistné komentáře nepíše, to byla jen nostalgická odbočka, která se nedá nazvat ani oslím můstkem.)

Psaní svého blogu jsem měla hodně spojené s focením. První foťák jsem dostala, tuším, k osmým narozeninám. Vyvolávali jsme pak doma v koupelně fotky, co jsem nafotila a bylo to super. Nikdy jsem už fotit nepřestala. Až teď. Fotím jen svoje výrobky, abych je mohla dát na internet. A to je pro mne velmi, velmi neobvyklé. Když už si chci něco vyfotit, vytáhnu mobil. No bleh!

Co tím chci vlastně napsat?

No to by mne taky zajímalo...

Ale ne, to byl vtip. Chci tím jen napsat, že různé etapy v našich životech nás můžou různě překvapit. Ačkoliv nějakou činnost děláte pravidelně třeba několik desetiletí, vaše hlava vám najednou dá stopku a vy se nestačíte divit. Protože jsem jaká jsem, dávám si otázku, proč to moje hlava udělala? Proč se rozhodla pro jinou cestu, proč se na nějakém imaginárním rozcestí rozhodla jít jinudy? A jsme tu u klasického dotazu, který nemá odpověď. Co by se stalo, kdybychom šli uplně jiným směrem a jak by se náš život vyvíjel? Co by nám to přineslo a kam bychom došli? Tohle už mi zavání paralelními životy a psycho sci-fi a tenkým ledem, ostrým jako břitva.

Nicméně, většinou naštěstí nasloucháme intuici (ani o tom nevíme) a prostě jdeme, kudy nám hlava a srdce velí jít. A tak je to dobře, tak je to správné.

Tak trochu doufám, že jsem si dala prostě jen blogové prázdniny a že se všechno vrátí do starých kolejí s příchodem nového školního roku, jakkoliv je mi uplně jedno, že je nový školní rok. Protože do školy nechodím. Taky trochu doufám, že si tímhle svým mudrováním zodpovím jakousi mlhavou otázku, kterou tuším někde ukrytou. Možná doufám i v to, že se zastydím, že tady z toho dělám velkou vědu a že sama sebe pošlu do háje. A pak budu plynule pokračovat (v čemkoliv).

A možná se budou dít nějaké věci.

O kterých se mi ani nezdálo.



Poznámka na závěr: abych si ověřila, že Sandra L. už opravdu nepíše a nebyla za blázna, dala jsem si ji do googlu a zjistila, že si nedávno otevřela instagramový účet. Takže Sandra už je opět na scéně a já jsem upřímně zvědavá, co z toho bude. Třeba nic. A třeba něco.

neděle 23. srpna 2015

Music Inspiration #71 - The Knife

Švédové a taková indie elektronika. Jsou divní. Jejich muzika je elektronické osmdesátkové retro, musím říct, že fakt docela zábavné. Narazila jsem na ně v podstatě náhodou, když ještě psala blog Sandra Leopardová (kde je jí konec?) a zmínila tam právě Pass This On, které teď posílám i já vám, protože se mi moc líbí.



thebeatjuice.com

Pass This On (Deep Cuts, 2003) A ve videu tu ženskou hraje chlap, abyste věděli. A když se na to podíváte, nebudete tomu věřit.



Heartbeats (Deep Cuts, 2003)


sobota 15. srpna 2015

Music Inspiration #70 - Roe Deer

Ještě než se Ema Brabcová s Filipem Mníškem stali Khoibou a ještě než se rozhádali a profesně rozešli, založili v roce 1999 nadějnou indie rockovou kapelu Roe Deer.

Měli moc dobře našlápnuto, muzikantsky byli výteční, Emin anglický zpěv zněl nečesky a vůbec tak celkově dost převyšovali svoje okolí. Bohužel, pod hlavičkou Roe Deer vydali pouze dvě alba.

Tahle část pražské hudební scény je celkem zajímavá, točí se kolem ní spousta zajímavých muzikantů a určitě se k jejím odnožím ještě vrátím. Nesmím totiž zapomenout na Extázi, Southpaw, Crushing Bliss, LUNO a již zmiňovanou Khoibu.


Zdroj zionmag.org

Apple-Sause Song (Aquaparty, 2003)


NY (Aquaparty, 2003)


středa 12. srpna 2015

Širá modrá, hluboká zelená

Tentokrát, poprvé za.... no asi uplně poprvé v životě, jsem neudělala na dovolené jedinou fotku foťákem. Jednak obrázky zvládl mobil a jednak jsem se zaměřila na kreslení a skicování a vůbec pozorování krajiny jinak, než dřív.

Takže vám nepředložím obligátní rozjásané fotografie perfektní dovolené, úsměvů a společenských her. Hodně jsme mlčeli. Hodně dýchali. Zhluboka. Užívali si letního horka a hřmění v dálce.

Osvěžující.

Olomoucké zastavení





Beskydy. Skicákem, mobilem. Prožité a prochozené, jak to jen za jeden krátký týden šlo. I přesto jsem vděčná. Za slunce, za výhledy, za hory, za čerstvé pstruhy, za všechno, co jsem viděla. Prostě stárnu.









A téměř každý večer jsme svoji pouť zakončili v Raťkovském šenku, kde široko daleko nejlíp vařili. Protože, co si budem povídat, hlavním a nejdůležitějším artiklem vesnických restauratérů je povětšinou friťák. Bleh. V Raťkovském šenku nikoliv. Naštěstí.


A kopce, kopce, kopce. Širá modrá. Hluboká zelená.






Příští rok třeba Slezko nebo Slovácko a Haná... Se ještě uvidí.

P.S. Beskydské květiny jsem zvěčnila na tisk. Možno koupit tu.



A4 velikost

pondělí 10. srpna 2015

Školní sešity

Už je mám doma měsíc a na blogu o nich nepadla zmínka, ačkoliv by si to zasloužily.... Asi vedro nebo co.

Pro nový školní rok jsem připravila sešity ve všech praktických variantách a barevně je rozlišila tak, jak si to pamatuju ze svých školních let:

červený s linkami
modrý bez linek
zelený čtverečkovaný

Řád musí být, ale taky trochu legrace. Osobně bych se do školy vracela jen velmi nerada, tedy co se praktických předmětů týče. Dílny na umprumce, ty bych si dala klidně znova od začátku. Tak aby škola nebyla tolik přísná a uchovaly se vzpomínky na léto a prázdniny co nejdéle, je potisk obalu veselý. Ovocný.

Stárá známá perokresba z Nicaraguy. (Připadá mi to jako celá věčnost, co jsme tam byli. Zpětně mi ta země připadá ještě exotičtější, než jsem ji vnímala přímo na místě.)

Kdybyste svoje dítka chtěli (nebo sebe) vybavit těmihle kousky, pište mi na mail jinochova@gmail.com nebo jsou k dostání na Fleru, případně nově i na slovenské Sashe.sk, kvůli které jsem si zřídila Fio účet, takže platba je bez poplatků. Jsem zvědavá, jestli si mě tam vůbec někdo všimne, hi hi.

Pro pořádek dodávám, že velikost je A5 a počet stránek 80.






neděle 9. srpna 2015

Music Inspiration #69 - Alicia Keys

Další mojí temnou hudební stránkou, která se zařazuje těsně za kytarové devadesátky, break beat a taneční elektroniku je R&B. V tomhle žánru si všímám velkého množství pseudohvězdiček, které vsází spíš na to, jak vypadají, což se ovšem v žádném případě netýká Alicie Keys (ta sice vypadá dobře, ale i něco umí).

Tahle symapaťačka je přímo z New Yorku, úžasně hraje na klavír a svoje věci si skládá většinou sama.

V roce 2001 se stala nejlépe prodávanou R&B hvězdou a od té doby nasbírala velké množství prestižních hudebních cen.


Zdroj www.rap-up.com



Fallin' (Songs in A Minor, 2001)




28 Thousand Days (nejnovější singl, 31. červenec 2015)


úterý 4. srpna 2015

Maluju, tisknu, vymýšlím

Pořád si něco kreslím, ještě aby ne, že... Když jsem psala tenhle článek, všimla jsem si, že mám myš od počítače omatlanou nějakou bílou barvou. Zřejmě akrylovým inkoustem, tím jsem onehdá u počítače malovala modrému lednímu medvědovi srst. Vypadá to dekorativně. Ta myš.

Dělání blahopřání se ukázalo jako dobrá volba. Je to praktické a potěší to. Ačkoliv je moje inkoustová tiskárna primárně dělaná na svoje vlastní papíry, zkousne, i když s menšími úpravami, i neznačkový materiál.

Mimochodem, krásný článek o tom, co všechno v dnešní době potřebuje výtvarník na volné noze, sepsala moje oblíbená ilustrátorka Lisa Congdon, protože už jí nebavilo odpovídat pořád na ty stejné dotazy. Článek najdete tu http://lisacongdon.com/blog/2015/07/tools-i-use-love/ a já se s jejími nástroji plně ztotožňuju, v podstatě jedu v tom samém. Musím říct, že inkoustové tiskárny EPSON jsou uplný poklad. A jak jsem si všimla, používají je napříč světem všichni, kdo prodávají svoje reprodukované ilustrace a chtějí, aby to vypadalo co nejlépe. Kvalitní Epsonka to totiž dokáže vytisknout tak, že necvičené oko bude chvíli přemýšlet, jestli to není náhodou originální ilustrace. Tedy v případě, že použijete správný Epson papír. U papírů používaných na blahopřání už to poznat jde, ale pořád je to, myslím, pěkné.

Co nového se mi urodilo v hlavě...

...kytky, medvědi a koně. To jsem celá já.

Houpací koník byl na přání pro jednu malou slečnu, co miluje koníky. Říkala jsem si, že to možná osloví víc lidí a tak jsem ho dala do prodeje a uvidíme.

Medvěd byl takový můj malý medvědí pokus. Pokus, co to udělá, když se budu snažit namalovat medvěda. Myslím, že medvěd vyšel a budu v nich pokračovat. Tenhle je tak trochu se zoufalým výrazem. Možná se s někým musí nedobrovolně podělit o med. Kdo ví...

Tohle je přesně případ, kdy moje tiskárna nebyla zcela spokojená s nabízeným papírem. Inu, zatím co medvěd na archivním Epson papíru sedí na mechově zelené trávě, ten z blahopřání zasedl do kaluže... I to se může stát, ale pořád to vnímám jako celkem přijatelné, ne-li dokonce vtipné. 

Vlčí máky. Za svojí krátkou existenci už jsem tiskla tyhle květy docela hojně. Vypadá to, že vlčí máky frčí.

A jako blahopřání taky potěšily leckoho. Možná by to chtělo víc květinových motivů.

A další houpací koník. Má trochu vyděšený výraz...
No a pan medvěd č. 2, vždyť říkám, že jsem si je oblíbila... Předminulý víkend jsem zahájila oficiální éru putovních skicáků. Už si nebudu kreslit na kdejaký nalezený papír, ale nosím si pěkně skicákovou knížečku a tam si kreslím. A zpětně si to prohlížím a hrozně mě to baví.



Všechny ilustrace a blahopřání, kromě ledního medvěda, najdete na mém ofiko e-shopu.