úterý 26. května 2015

První půl rok byl trochu nejistý

V sobotu to bylo dva roky, co jsem otevřela svůj první on-line obchod. Na Fleru. Z počátku jsem pár nejvěrnějších nenásilně (pravda, někdy trochu násilím) donutila něco si na Fleru koupit, abych obchod takzvaně "rozjela", ale pak logicky muselo nastat období, kdy už jsem byla naprosto závislá na zájmu cizích lidí.

Tohle období považuju za nejtěžší. Celé týdny nikdo nic nechtěl.

A tak jsem začala psát Fler blog, protože každý, kdo má obchod na Fleru, má zároveň možnost psát si blog. K mému stávajícímu blogu přibyl bráška. (Kterého v poslední době dost zanedbávám.) Taky jsem se naučila každý třetí den dělat výběr do top nominací, co se pak při obrovské dávce štěstí můžou objevit na hlavní straně Fleru. Je to dřina, starat se o fléří obchod, ale ty hodiny věnované péči o svůj prostor se vyplácí.

Někdy to chodí ve vlnách. Spousta objednávek a pak dlouho nic. Nevím, co ty vlny určuje. Nikdy jsem to nerozklíčovala a tak jsem si to zařadila do šuplíku "Mezi nebem a zemí".

Slyšela jsem názory, že Fler není dobrý, že je to moloch, kde se nedá nic najít. Inu, je potřeba používat vyhledávání pomocí klíčových slov a svoje oblíbence si ukládat do vlastního seznamu. Jinak to nejde. Fler špatný rozhodně není, je to záležitost, která funguje. A prodává tam spousta schopných tvůrců.

A protože ty dva roky stály rozhodně za to, je do pátku 29. 5. v mém fléřím obchodě poštovné zdarma. Odečtu ho při potvrzování objednávky.

Díky všem, kdo nakupují! Je hodně šikovných lidí, takže mi připadá snové a neskutečné, že v tom množství si někdo vybere zrovna tu moji věc. Věc, která nemá nikde reklamy, nenajdete ji běžně v obchodě, je jí jen pár kusů a je prostě.... jiná. Díky moc, lidi!





pátek 22. května 2015

Gaudího promyšlené imaginárium

Tak jsme obešly, co se dalo. Ještě máme před sebou tři dny, ale už teď cítíme v nohách asi sto nachozených kilometrů. V pondělí jsme heoricky skoro nejedly a měly jen lehkou večeři, dneska (čtvrtek) už jsme v obchodě naproti domu, kde bydlíme, cíleně hledaly jen samé sladké věci. Tělo si to žádá, co naplat.

Pokud se chystáte do Barcelony a chcete vidět všechny ty supr trupr atrakce, radím vám dobře, kupte si veškeré vstupy online, doma si to v klidu vytiskněte a budete mít vyhráno. My to tak udělaly a ušetřily jsme si opravdu hodně moc času, který bychom promrhaly stáním v neskutečných frontách.

Všechno je zhruba za 20 Eur. Sagrada Familia za to rozhodně stojí, Casa Batlló už tolik ne. Moc vám toho neukážou, pokoje jsou zavřené a nebo jsou prázdné a zajímavá část je vlastně akorát nádherně vykachlíková chodba s výtahem. La Pedrera aka Casa Milá má sice přístupné jen jedno patro, ale aspoň je dobově zařízené a dole pak bývá nějaká výstava, která je v ceně vstupu. Všude je možné jít na střechu.

A tady je pár obrázků z Casa Batlló a ze Sagrady.













středa 20. května 2015

Kulturní šoky

Tak já už vážně nevim. Nesměle čekám na reakce prodavaček, pokladních, stánkařů... Vycvičená z Čech, že každý zeptání mě bude stát kyselý pohled a otrávenou odpověď, pozdrav na půl huby... A oni mě tady pokaždý vypečou úsměvem, popřáním pěkného dne a podobnýma zákeřnostma.

S tim neumim pracovat!

Minulý pátek jsem byla s kamarádkou v koktejlbaru Amarula, kousek od domova, v Kobylisích. Ačkoliv ten koktejlbar je prima místo (až na to, že je tam zahuleno, bleh), tak tam nechodím, neboť obsluha je tristní. Zejména pak týpek na baru má vizáž, že nemáte chuť ho ani pozdravit, když se na něj podíváte, ale samozřejmě to uděláte a on vám ani neodpoví, protože jste ho přišli otravovat.

Sebere vám důstojnost sotva vlezete mezi dveře.

Moje chyba, že si tu důstojnost nechám brát, samozřejmě, ale když je člověk plachý, tak to má holt těžký (by se divil, co se mi honí hlavou...). No nic, nebudu frfňat, neb jsem chtěla vyzdvihnout hlavně barcelonskou radost ze života, která mi dělá dobře. Mám pocit, že jsem všude vítaná, že si vážej toho, že chci utratit svoje peníze zrovna tam nebo tam. A neni to jenom v Barceloně, ale právě teď a tady mě napadají tyhle myšlenky, protože vlastně nevím, proč to u nás nefunguje stejně. Najdou se výjimky, ale je jich pořád ještě zoufale málo.

Jako by málokdo měl radost z toho, že má práci, že tím pádem má co jíst a kde bydlet, a že je bezva, že lidi nakupujou, objednávaj, utrácej, pijou, jí a dělaj si radost právě tam, kde pracuje. Někde se u nás děje chyba. Fatal error.

Kreslím si.

Minulý rok jsem od barcelonské kamarádky Neus dostala fascinující knížku Barcelona m'inspira od francouzského výtvarníka, který si říká Lapin. Patří do skupiny Urban Sketchers, tedy lidí, kteří kreslí venku, na ulicích, v parcích, v metru, prostě mimo domov, ateliér. Nemusí to být ani profesionální výtvarníci, urban sketcher může být kdokoliv. (Právě mi potvrdili čenství v jejich facebookové skupině, než ale zahájím svojí prezenčku skicama z Prahy, tak to asi bude chvíli trvat.)

Lapin je nedostižný, ale inspiroval mě (Lapin m'inspira).

Výhled na sousedovic balkón.

Výhled ze střechy domu, kde bydlíme.

A pár výhledů reálných.



Sem se stěhuju letos. Přijede někdo na prázdniny?

A nebo, že bych se nastěhovala sem...?


úterý 19. května 2015

Po roce

Včerejší pohádka nic moc? Tak dobře, další radši vymýšlet nebudu... Ale zdravím z plna hrdla z Barcelony, téměř po roce a tentokrát na celý týden. Shodou okolností bydlím dvě ulice od Neus, kde jsem bydlela minulý rok, ale protože tentokrát jsem neodjela sama, ale s kamarádkou, tak jsme si pronajaly byt přes Airbnb.com, který máme celý jen pro sebe.

Mít docela velký byt v centru Barcelony a ještě k tomu za cenu, která nás nesvlékla z kůže, považuju za luxus a štěstí. Každá máme svůj pokoj, svůj balkon, byt je rekonstruovaný a celkově je to hodně příjemné místo. Ukládám do oblíbených.

Přímo u baráku pekárna, večerka a omamně vonící květinářství.

Nic velkého v plánu nemáme. Prostě tu budem.


To neni "náš" dům.












A tímto prohlašuji Barcelonu za svojí každoroční destinaci. Amen.

pondělí 18. května 2015

Víla Violeta má starosti

Představuju vám Violetu, vílu z rodu Blanokřídlých. Víla Violeta má tak trochu starosti.

Nejvíc jí štve, že jí lezou uši z vlasů a taky, že má pihy. Je to pech, nikoho s tak výraznýma pihama nezná, její nejlepší kamarádka Baltamíra je má sice taky, ale jsou mnohem hezčí a jemnější a Baltamíra k tomu má ještě zelené oči, takže se to nepočítá.

Violeta má trápení hlavně kvůli těm uším, protože pořád lezou z vlasů, ať dělá co dělá. Maminka jí říká, že je to normální, protože všechny víly mají špičaté uši a tím pádem jim z těch vlasů ty špičky uší pořád lezou, jenže Violeta ví moc dobře, že jí ty uši lezou CELÉ. Ne, jenom špičky. Prostě to ví, koukala se do zrcadla.

Tuhle se šla proletět nad kaluž, byla čerstvě napršená, ta kaluž, a potkala sousedovic floutka Jarobřinka Skákavého a ten se jí zase smál a chtěl jí za uši tahat, ale Violeta se nedala. Ohnala se po Jarobřinkovi, až mu tykadla zabřinkala a ten se klidil z cesty. Nemá ho ráda. Neumí pozdravit a vždycky se jí směje. A chybí mu zub.

Taky ji štve, že dostala novou flétnu, na kterou neumí hrát. Ani vůbec neví, jak se ta flétna drží, které z těch dírek na ní má ucpat prstama a které ne, aby to vydalo tak hezký tón, jaký slýchavá u své tety Meandrény, která hraje na flétnu tuze pěkně. Jenže maminka zase říká, že musí počkat, že flétnu ji naučí ve vílí škole, ale až v druhém pololetí a že tu flétnu koupili Violetě předem, protože byla zrovna ve slevě. Violeta si ovšem myslí, že flétnu tedy měli někam schovat a dát jí ten nástroj až v druhém pololetí. Netuší, že ji maminka chtěla udělat jenom radost. A maminka netuší, že tím Violetě způsobila trápení, které teď musí hrozně tiše a pečlivě rozebírat nad čerstvě napršenou kaluží.

Nechme ji přemýšlet. Do západu slunce má ještě spoustu času.





sobota 16. května 2015

Music Inspiration #59 - Camille

Pařížanka...


Zdroj londonist.com



La Demeure D'un Ciel (La Sac des Filles, 2002 )



Mon Petit Vieux (La Sac des Filles, 2002 )




P.S. Praha je dnes plná veřejných akcí, Restaurant Day, Open House, Knižní veletrh... Nejlépe vůbec do města nechodit a rozložit si deku někde na louce. Krásný víkend!

pátek 15. května 2015

Město a jeho svět, Villa Pellé

Původně jsem neměla v plánu to blogově zdokumentovat, ale nakonec tak činím, byť jen s telefonními fotkami nevalné kvality. Protože ten dům, ta organizace, to místo i ta výstava si to zaslouží.

Villa Pellé je v Pelléově ulici, v Bubenči, mezi ambasádami a já ji za boha nemohla najít, neboť jsem šla zdola od Puškinova náměstí, kde mě každý čtvrtek ráno mučí moje nejmilejší trenérka Iva. Když půjdete vrchem od Hradčanské, tak tam jste hned a hned to uvidíte, prostě to neminete. Několikrát jsem prošla tu ulici plnou ambasád a když jsem tam šla potřetí, byla jsem si jistá, že už mne doopravdy musí zastřelit, protože všichni ti ochranáři před zabedněnými ambasádami bedlivě sledovali každý můj krok. A ještě k tomu jsem pořád něco dělala s mobilem (to jsem si psala s Mitnik, kde že to je a ona mi pomáhala) a pak mi docvaklo, že můžu pokračovat přes křižovatku, že ta ulice má pokračování i za ní, takže všechno dobře dopadlo a já stanula před tou honosnou vilou nezastřelená a byla první návštěvník.

Otevírají v 10.00.



Výstava Městosvět je určená především dětem, je o dětské ilustraci, můžete si tam s dětmi číst, koukat se na projekci večerníčků, můžete tam kreslit a dokonce se vaše dítko může zúčastnit soutěže o nejkrásnější knižní obálku a když tak učiní a něco nakreslí, bude tam jeho dílo vystaveno.

Já tam byla uplně sama, paní ze spodního knihkupectví a zároveň průvodkyně mi všechno hrozně mile vysvětlila, pustila mi večerníčky, protože říkala, že minimálně ten jeden, o létajícím pánovi, rozhodně musím vidět, že je výborný. A měla pravdu. Bylo to krásný a poučný.







Villa Pellé má k téhle výstavě, trvající do 19. 6. 2015, i doprovodný program a je hodně zajímavý, nechybí povídání s ilustrátory a nakladateli, křest knížky a nebo kreslírna s ilustrátorkou Anastasií Stročkovou (28. 5.).

Mimo to si můžete prohlédnout originály ilustrací k některým knížkám. Nedostižný Miroslav Šašek samozřejmě nechybí, ale najdete tam i originály Alžběty Skálové ke knize Marseille, Petra Nikla k Divňákům z Ňjůjorku a nebo i kolážové (!) ilustrace od Michaely Kukovičové k baobabí knížce To je Praha. Pro mne to bylo naprosto fascinující, protože ilustrace v knize nebude nikdy tak živá, jako její originální verze, kde můžete špiónsky sledovat každou pomocnou linku tužkou, každou korekci, každý tvar nad i pod. Kdyby mě někdo sledoval, bude si klepat na čelo. Svůj nemalý nos jsem měla přilepený ke krycímu sklu obrázků, šilhala na ty detaily a zkoumala všechno, co se dalo.

Takže za mne palec nahoru, běžte tam, užijte si to a možná se tam ještě potkáme.


A pozor na kanály!

Detaily ilustrací Evy Šedivé.

Nanako Ishida



A až půjdete na Hradčanskou přes koleje zpátky, rozhlédněte se, je to tam krásně nevelkoměstské. A vzhledem k tomu, že pořád hrozí, že tenhle kus Prahy brzy zastaví něčím novým, jen co spadnou ty historické vily, o které se záměrně nikdo nestará, protože se nutně potřebuje, aby spadly a pozemky se mohly draze prodat, tak si ten pohled užijte a vryjte si ho do paměti.



čtvrtek 14. května 2015

Zahradní blešák v kavárně Čekárna

Pražáci, zpráva hlavně pro vás. V úterý 2. června budem od 16.00 s Holkama z výšivky v kavárně Čekárna pořádat zahradní blešák. Výtěžek půjde na záchranu týraných buldočků z množíren.

První blešák, který jsme pořádali v prosinci, byl velmi úspěšný. Spousta lidí, krásný věci za hubičku, nic nestálo víc než pade a utržily jsme kolem 11 000. To byl skoro zázrak. Všude spousta psů. Velká legrace. A pak šílená únava.

Tak přijďtě. Čekárna má překrásnou zahradu. Tam budem.




Na blešáku budou k prodeji blahopřání s frbuly. Výtežek z prodeje půjde do kasičky pro OS Frbul.
Snažím se do toho zapojit, jak můžu. A aspoň trochu pomoct.





úterý 12. května 2015

Každý bloger si hraje svoji roli

Nedávno jsem se o rolích blogerů bavila s kamarádkou a pak s další a další a tak mi to začalo trochu vrtat hlavou, až jsem usoudila, že je zase čas trochu si zamudrovat.

Nejdřív jsem si myslela, že se mě to netýká, ale nakonec musím kriticky uznat, že přece nebudu já jediná výjimka. To jsem si možná myslela někdy v pubertě, ale tuhle sebestřednost už mám, doufám, za sebou.

Protože jsem přesvědčená, že každý bloger a každá blogerka mají skrze svůj blog nějakou roli, kterou hrají nebo se o to alespoň snaží. Čím větší stylizace, tím větší průšvih hrozí, že se to dřív nebo později provalí. Bude se o tom asi pět minut hovořit na facebooku a pak přijde zase nějaký další instantní škandál a po něm, zcela jistě, celá řada nových.

Svět blogu, to je svět iluzí. A téměř zadarmo, pakliže vaše oblíbená blogerka nevyrábí něco, co musíte za každou cenu mít pokaždé, když to nasbírá nejméně deset obdivných komentářů na facebooku (protože to přece hodně znamená). Ale to je zase jiný příběh, příběh čtenářů blogů. Což je v podstatě taky diagnóza, ke který se samozřejmě hlásím taktéž.

Blogerské role se mi někdy zdají až příliš složité a někdy i obdivuju jejich aktéry, že ještě nevypadli z konceptu. A nebo vypadli a já zrovna nebyla u počítače. (To snad ani není možný.)

A tak tu máme blogerky intelektuálky, blogerky uštvané matky, blogerky kutilky, blogerky super matky, blogerky umělkyně, blogerky fotografky, blogerky kuchařky, blogerky oblíkám-se-nejzajímavěji-na-celém-světě, blogerky umím-se-obléknout-jenom-v-řetězcích, blogerky jsem-bohatá, blogerky cestovatelky, blogerky zneuznané spisovatelky, blogerky kosmetické mágy, blogerky kulturní kritičky, blogerky rozumím-designu. (Totéž platí i pro mužské blogery, samozřejmě.)

Jsem si jistá, že jsem na nějakou roli zapomněla.

Někdy se role promíchají, občas je to průser, občas je to milá změna.

Někdo se pasoval do nějaké role a časem zjistil, že jeho role je uplně jiná. Někdo si vyzkoušel rolí víc, než našel výrazovou polohu, která mu připadá nejpřirozenější. Podle mě to je naprosto v pořádku. Blogy vznikají většinou proto, že jejich pisatele něco žere, trápí, cítí přetlak, mají třeba i komplexy. Blog pomáhá ventilovat všelijaké psychické nesnáze. Kdo se nepoznává, nechť po mě hodí emailovým kamenem.

(A to je vlastně i vysvětlení pro ty, kteří nemůžou pochopit, jak je možné, že někdo píše blog. Jak je možné, že si někdo dovolí VEŘEJNĚ ventilovat svoje myšlenky a pocity. "Já, Máňo, já ten blog čtu denně. Ale strašně to odsuzuju!" Ve skutečnosti se kamarádka Máni každý den přímo třese na nový článek, aby mohla alespoň pět minut žít domnělý život někoho jiného.)

Může se i stát, že blogerovu roli čtenář nepochopí! Čte mezi řádky skryté informace (které tam samozřejmě nejsou), pak je konzultuje s kamarádkou, co ten blog čte taky, pak nad tím přemýšlí, dlouze dumá a nakonec vyvodí špatný závěr. V horším případě k tomu ještě napíše komentář. V ještě horším případě napíše komentář na uplně jiný blog s odkazem na ten předešlý blog, rozvíří se vášnivá debata, všechno se pomotá a hon na čarodějnice může začít. Internetové klání, modří proti hnědým, kdo asi získá bludišťáka, no nechme se překvapit.

Naše blogerské role jsou role, které jsou nám příjemné. Těžko si budeme vymýšlet a psát o něčem, co  je nám proti srsti. Kouzlo blogu tkví i v tom, že se ta role musí hrát důsledně, neb blog vyžaduje tu a tam fotky z našeho života, pokud nechceme přijít o většinu čtenářů, protože ani Pinterest nedokáže zachránit všechno. Už je to nějaký čas, co jeden blog skončil díky tomu, že se přišlo na to, že ho nepíše blonďatá krasavice, ale tmavovlasý škareda. To už je podle mě vrchol a tuhle roli nezvládl. Ani nemohl. (Být ženou je totiž nepřenosné, víme...)

Nejsem si jistá, jestli blogy dělají jejich pisatele lepšími. Někdy je osobní setkání natolik diametrálně odlišné od role, která se hraje, že je neúnosné pak ve čtení blogu pokračovat, aniž by za každým článkem nevisel nezodpovězený otazník. Někdy, naopak, může dojít k příjemnému zjištění, že realita je ještě milejší než svět iluzí.

Role nikdy nejsou dané předem. To mi, blogeři, si je vybíráme. Chceme být uštvaná matka, ačkoliv máme tři služky, domovníka a osobního šoféra? Prosím, buďme. Chceme být super kuchařka, i když umíme jenom míchaná vajíčka? Jak je libo. Chceme se tvářit, že jsme děsně uvědomělé a oblékáme si jen fair trade oblečení, ačkoliv naše kroky vedou pokaždé zas a znovu do řetězců? Jen do toho! Potom už je jenom na čtenářích, jak dlouho nám to budou baštit.


Moje role je jasná, i když se mi někdy míchá se vším možný. Ale jinak jsem ta holka, co kreslí.

A co vy? Jak vnímáte blogování, blogery, svět internetových iluzí? Přemýšlíte někdy nad tím, jaký je ve skutečnosti pisatel vašeho oblíbeného blogu?

pondělí 11. května 2015

Vodové voskovky Lyra

Vodové voskovky pro mne byly naprostá neznámá a chvíli jsem práci s nimi odkládala, protože jsem byla nejistá, jestli jsou pro mne to pravé. Uhel a voskovky nikdy nebyly moje parketa, vždycky jsem od toho byla špinavá až za ušima a výsledek jsem si pokaždé záhadně rozmázla svojí šikovnou levačkou.

Jak už to tak bývá, nedůvěru vystřídalo nadšení.

Pocitově mi práce s nimi připomíná něco na pomezí grafiky a akvarelu. Něžná vosková čára, jakoby pastelková, se může postupně rozpíjet a nabýt tak podoby zcela akvarelové.
Barvy se do sebe dají vpíjet, vrstvit, po zaschnutí rozmyté kresby můžete na rozpitý povrch přidat další vrstvu nerozpitou. Prostě krásná a kreativní práce.

Produkt jsem opět dostala k recenzování od pana Kučery, který provozuje velkoobchod (ale i maloobchod) Artuš, kde můžete nakoupit výtvarné potřeby. Přesný název voskovek je Lyra Aquacolor Hi-Quality a jsou od německého výrobce Lyra.




Moje postřehy v plusové a mínusové škále...

+ Krásné odstíny.

+ Nechybí bílá.

+ Dají se rozmývat postupně, není potřeba pracovat rychle.

+ Můžete vrstvit rozmytou kresbu a nerozmytou.

+ Černý odstín společně s vodou vytváří "uhlový" efekt.

+ Hezké balení do kovové krabičky.


V poslední době mě hodně baví staré papírové sáčky a balicí papíry použít před vyhozením ještě na malování.


- Křehkost. Vlastnost společná s klasickými voskovkami.

- Špiní. Pokud ale budete šikovnější než já a konec voskovky si neopřete o dlaň, tak se neušpiníte vůbec. Povrch je totiž potažený papírovou etiketou.

Vytvořila jsem s nimi tohle a určitě to není poslední věc, kterou s vodovými voskovkami kreslím.










Vodové fixy Lyra můžete objednávat, a to i po jednom balení, přímo u pana Kučery přes jeho webové stránky a nebo emailem artuskrom@volny.cz.