sobota 1. srpna 2015

Music Inspiration #68 - Groove Armada

Kdo má rád taneční muziku, tak je musí milovat. Je to klasika.

A zase Britové. Mám výraznou převahu Britů ve svém track listu na počítači. A to se o to ani nijak nesnažím.

Andy Cato a Tom Findlay. Jsou sice jenom dva, ale spolupracují s celou řadou muzikantů, takže je jejich repertoár opravdu pestrý. Mám je ráda.

zdroj latenighttales.co.uk




Purple Haze (Love Box, 2002)




The Girl Say (Soundboy Rock, 2007)



A my dnes ráno vyrážíme na dovču do Beskyd! Těším se, jako bychom jeli k moři. Tenhle kout naši země vůbec neznám a přesto je mi blízký. Ve valašských Beskydech se totiž odehrává děj jednoho z mých nejmilejší dětských příběhů, děj knih o Gabře a Málince. (Divoká a drzá Gabra jsem bývala já a něžná tichá Málinka, co miluje zvířátka, byla moje sestra.)

úterý 28. července 2015

Whole30 po česku - co mi dalo a vzalo

Jídlo! Byly doby, kdy jsem měla s jídlem problémy, byly doby, kdy jsem naopak ty problémy neměla vůbec a pak zase zákonitě přišlo období, kdy jsem jídlo řešila a tak pořád dokola. Jak už se do toho začarovaného kruhu jednou člověk dostane, jen těžko se z něj vystupuje. Teď jsem ve fázi, že mám jídlo hodně ráda, ale hlídám si, co jím. A nejspíš už to tak navždy zůstane.

Protože ráda sportuju, jídlo mne začalo zajímat i do hloubky, jeho akce a reakce, následky, konsekvence...

O programu Whole30 muvilo kolem mne už tolik lidí, že jsem to nemohla ignorovat. Stravování s přísným zákazem mléčných výrobků, luštěnin(!) a veškerých obilovin slibuje hormonální rovnováhu, omezení nebo dokonce zmizení potravinových alergií a celkové zlepšení stavu těla a mysli.

Jeden z mých oblíbených dezertů. Ořechy nacpaný v datlích.


Neslibuje úbytek na váze, který ovšem stejně musí zákonitě přijít, pokud se program poctivě dodržuje.

Mám potravinové alergie, často hodně špatně spím, jsem cholerik a taky jsem zvědavá holka. A tak jsem do toho šla, koupila si knížku Jídlo na prvním místě, celou ji poctivě přečetla i se všemi těmi uplně debilními motivačními americkými výkřiky, které mi připadají směšné a zbytečně dramatické, knihu zaklapla, namalovala si na nástěnku třicet čárek a šla si k řezníkovi pro kus flákoty a na trh pro zeleninu.

Protože o tom celý program je. O kvalitním mase, rybách, zelenině, ovoci, vejcích, oříškách, olivách... taky o dobrém oleji, přepuštěném másle ghí, bylinkách a koření.

Víc ani ránu.


Ryby? Kdykoliv a kdekoliv. Ale čerstvé.


Dala jsem se na tenhle stravovací program (záměrně píšu "stravovací", nikoliv "životní styl", protože jsem nepřestala pít svoje oblíbené víno) a můžu se tak s vámi podělit o dojmy z prvního měsíce stravování po přečtení knihy.

Protože ano, ani jednou jsem neujela, ani jednou to neporušila a poctivě jedla podle doporučeného plánu. A není to žádný hrdinství, protože tenhle režim mi náramně vyhovuje.


Mrkev, brambory, maso. Parní hrnec vaří za mě, já můžu v klidu pracovat. Na tohle já slyším moc dobře.

Tak jedem. Pro a proti, otázky a odpovědi by myyna...

Co bylo nejtěžší?

Rozhodně den třetí až sedmý. Když opadla euforie z toho, že nejím žádné pečivo ani sladkosti. Bylo mi zle a zpětně to hodnotím jako abstinenční příznaky, kdy tělo volalo po rafinovaném cukru a snažilo se mě přesvědčit, že tuhle drogu potřebuju k životu. Vydržet, znamená zvítězit. A vskutku.

Co mě překvapilo?

Že nemám chuť na sladké. Já! Dcera cukrářky! (Mamka to sice nakonec nikdy profesionálně nedělala, ale doma se vyřádila na dortech a pečení dost, to mi věřte.) Já, které místo krve kolovala v žilách čokoláda a smetana... Prostě ne, chuť přešla. Fakt.
A sýry. Byla jsem VELKÝ sýrový jedlík a teď nemám chuť na sýry. Taky zvláštní.

Co mi chybělo?

Rozhodně rýže a quinoa. Ovšem program slibuje, že po skončení třiceti dní striktního režimu, můžeme do stravy doplnit to, co nám po celou dobu chybělo a bez čeho se objektivně nemůžeme obejít. V mém případě to byly již zmíněné potraviny, které postupně do jídelníčku zařadím. Nechci žít bez sushi a bez asijské kuchyně.

O čem mám pochybnosti?

Upřímně trošku pochybuju, že jsem schopná jíst dloudobě tolik masa. Koneckonců, program ale nově zařadil do povolených potravin na živiny bohaté brambory a s těmi se dá vykouzlit ledasco zajímavého.

Co jsem objevila?

Báječnou chuť přepuštěného másla ghí, na kterém se dá skvěle tepelně upravovat jídlo a které je tak dobré, že si jím dochucuju i brambory.
Taky si znovu užívám vajíčka, která jsem měla po léta tvrdé propagandy zařazená do šuplíku "nebezpečná potravina, cholesterolová bomba". V knize ovšem píšou, že pokud se vajíčka nespojí s pečivem, tedy nezakusujem k nim třeba chleba, pak nedojde k žádným negativním účinkům na naše tělo (rozumějte, nedojde k chemické reakci, která způsobuje zvyšování cholesterolu). Nejsem chemik, více najdete v knize.

Co mě potěšilo?

To, že nemusím jíst luštěniny. Po pravdě, vždycky jsem je strašně špatně trávila. Chutnaly mi, ale následky byly dost bolestivé. Program povoluje dlouhé zelené fazolky a čerstvý hrášek, což mi bohatě stačilo.

Co mě prudilo?

Často nakupovat čerstvé potraviny. Hrozné, že jo? Jenže ve chvíli, kdy máte nejbližší řeznictví a trh půl hodiny pěšky, tak se prostě zpruzenost dostaví. Dřív nebo později snad u každého. Bohužel je to nezbytnost, moc masa do našeho mini mrazáku nenacpu a čerstvá zelenina je jedním z hlavních pilířů celého programu. Ale dá se to vydržet a dá se to logisticky zajistit tak, aby člověk nestrádal. Jenom je potřeba to vyladit v čase a prostoru.


Barvy! To mě hodně baví.


Jak se cítím?

Rozhodně líp spím. A začala jsem mít zase sny! Sice dost divný, ale mám je denně. To už jsem nezažila hodně dlouho. Cítím se lehčí (za ten měsíc jsem zhubla asi 3 kila). Pomalu, ale jistě se dostávám ke svým starým, o číslo menším kalhotám. No jasně, že to kontroluju! Zatím jsem v nich narvaná, ale už je aspoň oblíknu.
A mám dokonce pocit, že potravinová alergie na některé ovoce ustupuje, ale tohle bych si raději ještě dál ověřovala. Přeci jen piju alkohol a tím pádem si tak trochu dělám v těle bordel a ne všechno se regeneruje tak rychle, jak by mohlo.

Co s tím chlastem?

Pokusím se ho vypustit. Je pravda, že mi to teď nechutná tolik jako dřív. A taky se strašně rychle opiju.

Nějaké triky a berličky?

Zakázané pečivo jsem si občas nahrazovala raw ochucenými plackami ze sušených rajčat. Nevím, jestli je to v programu povolené, ale ve složení placek nejsou žádné zakázané potraviny. Jen je potřeba vybrat ty, které mají méně sezamových semínek, protože se sezamovými semínky a se semínky obecně se v programu musí zacházet s rozmyslem a obezřetně. Méně je více.
Raw placky jsou skvělé s rozmačkaným avokádem nebo španelskou šunkou Jamón serrano.
Dále nikde není řečeno, že se nesmí jíst škvarky a slanina. Musejí být ovšem kvalitní a čerstvé. To je dobrý, ne?



Nejlepší jsou čerstvé škvarky. Ještě teplé.


Dá se s tímhle režimem existovat v reálném životě?

Já tvrdím, že bez problémů. Maso a brambory dostanete v každé vesnické hospodě (samozřejmě jíst bez omáčky) a ve městech vám k masu už běžně jako přílohu ogrilují zeleninu nebo navaří fazolky. Rodinné oslavy také můžete přežít zcela bez úhony, když budete lobbovat za salátek s uzeným lososem a nebo třeba grilovanou krkovičku či pečené kuřátko se šťouchanými brambory.
Jasně, prvních třicet dní si nedáte dort ani chlebíčky, ovšem, kdo o tohle fakt moc stojí, po skončení programu je může zařadit do občasného jídelníčku jako nutnost přežití rodinných oslav bez nálepky "ta divná/ten divný, co nic nejí".

Má Whole30 řešení i pro vegeteriány?

Ano, ale na to si musíte koupit tu knihu. Tuhle pasáž jsem přeskočila.

Co považuju za sci-fi?

Kupovat si pouze bio maso, které v programu doporučují jako nejlepší způsob stravování masem. Jako ne, nikam pro to jezdit nebudu. Na to nemám čas. Musím důvěřovat lokálnímu řezníkovi, že mi neservíruje žádnou hrůzu. A já mu věřím, je to prima chlap. Jen zkouším vyloučit z jídelníčku kuře z řetězců, které jsem vůbec nejedla už dřív. A to z toho důvodu, že mám z českých (například vodňanských) kuřat fobii. Jsou obrovská, plná vody a antibiotik a to do sebe cpát nehodlám. Nikdy.

Co považuju za největší výhodu?

Že se s tím programem dá vykouzlit opravdu velká spousta receptů. Také, že skutečně nemám chuť na sladký. Že jím bezlepkově. A že celkově jím míň a to bez pocitu hladu. V neposlední řadě mi je hodně sympatický i fakt, že když mne přepadne hlad pozdě večer, tak po jídle podle programu Whole30 prostě nepřiberu. Nedoporučuju to ale zneužívat a o půlnoci se ládovat škvarkama zatočenýma do domácí slaniny.

Cvičím?

Cvičím (pilates, běhání, cvičení na podložce s trenérkou, jóga, plavání), ale to jsem cvičila i před tím a budu vždycky (doufám). To je moje radost.

Hodlám v tom pokračovat a mám pocit, že to stálo za to?

Ano a ano. Už jsem program přetáhla o 3 dny a jedu dál. Udělala jsem si plán, že kromě zařazení rýže a guinoi si udělám každý měsíc jeden den, kdy si dám cokoliv, abych neměla pocit, že mi něco uniká. Třeba rohlík s nutelou nebo kynuté knedlíky. Ale jen jednou za měsíc.

Možná je tohle pro někoho totální blázinec. Možná jste mladí a hubení, jíte cokoliv. Možná... Ale to taky nemusí trvat věčně. A kdo jídlo neřeší a je jak proutek, tomu uplně hnusně závidim, až jsem z toho zelená jako rukola. Tak.

Typická snídaně. Vajíčka nebo avokádo, ovoce, zelenina, ořechy a kotel zeleného čaje.

neděle 26. července 2015

Music Inspiration #67 - The Prodigy

Jo, i takovou muziku poslouchám... Nejlepší do sluchátek při běhání. Poběžíte jako Bolt, to vám zaručuju.

The Prodigy jsou Britové a svoje nadupaný věci pouštějí do světa už od roku 1990. V roce 1992 jim vyšla první dlouhohrající deska s názvem Experience a od té doby jedou jak nemydlený blesk. Jejich elektronika je směskou rave a hardcore breakbeatu s chytlavýma melodiema a šílenýma klipama. No, proč ne...


Zdroj edmsauce.com


Poslední deska není vůbec špatná, tak posílám jednu čerstvou skladbu z letošního roku a jednu starou, ale pořád dobrou.


The Day Is My Enemy (The Day Is My Enemy, 2015)







Firestarter (The Fat of the Land, 1997)


čtvrtek 23. července 2015

Antonín Strnadel - výstava

Minulý rok jsem v rámci svých občasných příspěvků o knižních ilustracích, které na mne zanechaly dojem, zmínila ilustrace Antonína Strnadla. Náhoda tomu chtěla a k mému článku se dostala jeho vnučka Anna, která mi napsala a shodou okolností se zrovna připravovala výstava ke 40. výročí úmrtí jejího děděčka v Novém Hrozenkově v Památníku Antonína Strnadla.

Tak jsme se s Annou domluvily, že až výstava poběží, dá mi vědět a já zas dám vědět vám.

Sama bych výstavu moc ráda viděla, i cesta tím směrem je na léto naplánovaná, jen je otázka, zda ji budeme schopni s Martinem realizovat, protože je nějak pořád moc práce nebo se jede za rodičema nebo se jede za dalšíma rodičema nebo je mi blbě a ležim doma a nejedu nikam. Prostě život.

Nicméně, výstavu určitě doporučuji, rozhodně bude stát za to, protože mají být vystaveny jeho deníky, do kterých si skicoval lidi, které náhodně potkával, třeba v tramvajích. Také akvarely rostlin, které by mne moc zajímaly. No, a krajina kolem Hrozenkova též stojí za návštěvu.

Tak si udělejte výlet a dejte mi vědět, jak se vám to líbilo, jo?






úterý 21. července 2015

Pod sněhem

Normálně nemám ve zvyku rozebírat knihy, co jsem přečetla, ale poslední počin Petry Soukupové ve mě zanechal rozporuplné pocity, tak bych se ráda dozvěděla ty vaše.




Obecně vzato, nemám ráda otevřené konce. Ani u filmů, ani u knížek. Někdo může namítnout, že má v takovém případě zapracovat fantazie a konce si domyslet dle vlastního uvážení, ale fantazii mám na kreslení a u knížek a filmů potřebuju jasně vědět, jak to dopadlo. Prostě chci znát autorovu kompletní verzi. (Ascendent v Panně...?)

Mám ráda knížky Petry Soukupové. Dobře se čtou a baví mě myšlenkové pochody hrdinů, v jejích příbězích detailně zaznamenané. To je fajn, proto ji vlastně čtu. Je mnohdy dost trefná.

Pod sněhem mi ale způsobilo v hlavě pár otazníků, které ne a ne vyhnat.

Musím říct, že mám většinou v příběhu oblíbeného hrdinu. Tady ani jednoho ze zúčastněných. Sestry i zbytek rodiny jsou tak nesympaticky vykreslené, že jsem se nedokázala ztotožnit, ani si oblíbit byť jen jedinou z postav.

Kristýna, která randí se ženáčem je na pěst a potřebovala by profackovat, především na konci, protože je jasný, že když nečekaně opustila rodinnou oslavu, všem musí být při čtení nad slunce jasné, že David na ní v tom baru nepočká, poněvadž tam nejspíš ani nebyl. Krista celou knihu přemýšlí nad tím přizdisráčem a on si to vůbec nezaslouží. Manipulace ženatým mužem, který se chce jen pobavit, je jak vystřižená z nějaké učebnice psychologie.
A co ta nadějná epizoda s Lumírem? Z toho jako nic nebude?

Olina je sice samostatná ženská, ale coby matka je na zabití. Oliver je malý vypočítavý hajzlík, co s ní manipuluje a potřeboval by na skautský tábor. A ona se nechá. Olina chce mít všechno cajk a nejlepší, jenže selhává ve výchově, což se jí nejspíš jednou vymstí. O mužích přemýšlí jako o zátěži a z jednoho nepovedeného vztahu usuzuje, že lepší je být navždy sama.

Blanka... už jenom to jméno! Typická kvočna bez vlastních zájmů a jediný její svět jsou děti a vaření. Chápu, s takovým manželem jako je Libor to asi jinak nejde, ale stejně mě štvala od začátku až do konce. Krom toho celá anabáze převozu všech dětí, sester a psa je hrozná. Koho to napadlo? To je už na začátku jasný, že se to nemůže obejít bez problémů. Nikdy bych nesedla do auta, kde budou všichni moji sourozenci se svými budoucími ratolestmi. Opravdu nikdy.
Navíc ten její postoj, že si u manžela vybojovala ještě třetí dítě a je za to šťastná... Jak jako?

Maminka. No já nevím. Ustrašená pani, která má problémy s organizací času a přemnoženýma kočkama, co nechce ani dětem vysvětlit, co se stalo mezi ní a otcem a proč se rozešli. I když má děti dospělé a ty chtějí samozřejmě vědět podrobnosti. Proč zůstávala s člověkem, který jí psychicky ubližoval? Kvůli dětem, samozřejmě. Ale stejně jí nerozumim.

Tatínek. Takového bych si za rámeček nedala. Otec, co se před rodinou zavírá po práci v pracovně. Aha.
Konečná scéna s kočkou mne uplně vykolejila. Nerozumím tomu.

Libor, Blančin manžel. Tak tady nemám už vůbec jasno. Podvádí Blanku nebo nepodvádí? Podle všech indicií ano, konec je ale příliš idylický na to, abych si řekla, jo, je to přizdisráč, podvádí rodinu. Nevim. Jeho apatie vůči Blance je mi ale nesympatická. A jeho celková nezúčastněnost mi lezla na nervy.

Děti. Tam nemám celkem co řešit, krom Olivera, který je výrazně nepříjemný, mi obě holčičky připadaly celkem v pohodě. Jasně, Fany má problém s jídlem, protože je tlustá, tady se ale spíš pozastavuju nad tím, že to nikomu nedochází. Navíc, ta scéna z Mekáče.... tss, tss, tss... Bětka je v klidu, tam nemám výhrady, ale ani výrazné sympatie. Miminko Filípka rozebírat nelze, ten je ještě moc malej na jakékoliv charakterové výtky. Pokud to ale s jeho rodinou bude pokračovat takhle dál, bude mít asi taky nějaký problémy.

Suma sumárum mám pocit, jako by Petra knížku zapomněla dopsat. Prostě se to muselo odevzdat, tak to utla v půlce. To mi nemůže dělat, takový věci...

Tak já nevim. Je to tím, že nemám děti? Proto mě ta knížka štve?
Napište mi o tom, jak zapůsobila na vás, kdo jste ji četl.

P.S. Vlastně tu jedno pozitivum mám... Obálka knihy ilustrovaná od Tomski & Polanski je skvostná!

neděle 19. července 2015

Music Inspiration #66 - Hooverphonic

Hudba, co chladí? Mám! Je z Belgie.

Zdroj fanart.tv


Battersea (Blue Wonder Power Milk, 1998)



Amalfi (Reflection, 2013)


čtvrtek 16. července 2015

Afrika v nás

Tuhle africkou látku jsem minulý rok dostala s tím, že pro ni není využití a že já třeba budu vědět.
No a vskutku! Já ráda zpracovávám zajímavé látky a tahle ručně tištěná, dovezená v osmdesátých letech z Ghany, mě opravdu okouzlila.

Tradiční africké látky se zpravidla barví ručně a pak se dekorují pomocí ručního sítotisku, což z nich dělá jedinečnou záležitost. A to je přesně to, na co já slyším.

Udělala jsem si z ní pro sebe velkou letní tašku a když jsem ji postla na facebook, téměř obratem se mi ozvala slečna, možná paní, že by takovou tašku chtěla taky. Napsala rozměry a poptala se, jestli bych ji vršek nezajistila zipem nebo aspoň knoflíčkem.

Já, jak jsem v mnoha věcech rychlá, tak na šití si dávám extra čas a zip, tam jsem se teda ještě nedostala. Nejspíš to není nic složitýho, ale pro mě ten čas ještě nepřišel, navíc, není mým cílem dělat supr trupr tašky s kapsičkami a zipy a vším tím okolo, na to tu jsou jiné, šikovnější, persony (ahoj, Roso!). Pro mě je spíš prioritou nějak zpracovat zajímavý materiál.

No ale knoflíček, to zas jako proč ne...





Příště už bych to teda udělala krapet jinak, ale tenhle způsob je také funkční. Knoflíkovou dírku jsem radši obšila ručně, protože než bych přišla na to, jak dát do stroje dírkovou patku, tak to mám třikrát obšité jehlou a bavlnkou.

Celou jsem ji vyztužila, což bylo poprvé a musím uznat, že kromě estetické roviny, se mi líbí i to, že se vyztužená taška mnohem líp fotí. Překvapivě.

P.S. Pořád myslím na kolekci vlastních látek. Prakticky téměř neustále. Mám nového dodavatele, ale nemám návrhy. Chce to hodně moc klidu a času. Tak třeba někdy...

pondělí 13. července 2015

Bára Ema Mamisu

Ema Mamisu. Kdo ji zná, tak její práci miluje a kdo ji ještě nezná, tak by to měl rychle napravit. Práce Báry Diduchové začíná být pomalu fenomén. Tvrdě pracuje a tvoří velmi krásný porcelán a keramiku, kterého už si všiml nejeden lifestylový časopis.



Moje praktická sbírka. Předměty denní potřeby, které mi dělají radost každý den, od rána do večera.


S Bárou jsem se setkala poprvé někdy minulý rok na jaře. Jako zákaznice. Postupně jsem se stala jejím osobním úchylem, rozumějte, poměrně systematicky sbírám její tvorbu. Ta formální známost nám ale netrvala moc dlouho a my se začaly vídat i ve chvílích, kdy mě zrovna netrápí nákupní herečka. (A víte, co? Já tu herečku neopravím, však jsem, tak co už.)
Vypily jsme společně nejedno pivo a daly nejeden nakládaný hermelín, který obě milujeme, abychom si pak uprostřed noci psaly zprávy, jak je nám blbě...

Tak mě napadlo ji trochu vyzpovídat a to povídání zaznamenat, protože její příběh, zdravé názory a zkušenosti s handmade podnikáním v Čechách, považuju za hodně zajímavé.


Bára a její legendární mísy.


Báro, údajně jsme se potkávaly před dvaceti lety na chodbách kamenickošenovské sklandy, kde učil tvůj dědeček. Jak sama říkáš, chtěla jsi pak taky studovat řemeslo a umění, ale dědeček byl zásadně proti (čemuž se vůbec nedivím, byli jsme hrozná banda). Co tě tenkrát na tý naší škole tak přitahovalo?

Samozřejmě hlavně ta atmosféra, která se mi zdála taková uvolněná, svobodná a přátelská. Bylo vás tam taky o dost míň než nás na gymplu. Přišlo mi skvělé být „umělec“. Ještě musím říct, že děda nebyl výtvarník, učil češtinu a občanku a myslel si, že nemám talent. Chtěl mě na gymplu a pak abych šla na vejšku. Jenže já celej gympl chodila na kroužek keramiky a kamarádila se se sklanďákama. Na gymplu jsem rozhodně nepatřila k premiantům a vejška pro mě byla nedostižná. Vůbec jsem si nevěřila a upřímně jsem ani nevěděla, co bych měla studovat. Zjistila jsem, že můžu jít znovu na střední školu. Takže jsem přemýšlela, jestli sklanda nebo keramická průmka v Bechyni. Keramika mi ale byla nějak bližší, takže jsem nakonec jela na talentovky tam a dostala se. I díky sklanďákům, kteří mě učili kreslit.

Myslím si, že vás děda vůbec jako bandu nevnímal. Měl pro studenty dost pochopení, pro jejich mladickou nerozvážnost. Uměl být velmi empatický a řešit problémy v klidu. I když doma se to projevovalo dost jinak… Ale necítila jsem tak strašný nátlak a Bechyni jsem si prosadila.

Takže jsi nakonec vystudovala keramiku na průmce v Bechyni. Proč jsi začala dělat porcelán místo klasických hnědých keramických hrníčků s žirafkama a kočičkama? A vůbec, proč neděláš duhový slony?

Porcelán se mi vždycky hrozně líbil, už na škole jsem s ním chtěla pracovat, ale vzhledem k jeho technologickým vlastnostem to nebylo možné. To až dnes je tu k dostání porcelán, který se dá pálit na nižší teplotu a v elektrice, což znamená v oxidačním prostředí. Trvalo ale asi dva roky, než jsem přišla na to, jak s ním pracovat. Původně jsem ho koupila do dřevopece a vůbec mi nešlo z něj točit, navíc jsem ve škole měla nastavenou pec na nízkou teplotu. Pec jsem si nechala přenastavit a vrhla se na dlouhou trať experimentování. Na začátku to byl boj a spousta zničeného materiálu, ale po malých krůčcích jsem na to přišla a došla až k „Českému rýžovému porcelánu“, který jsem měla v hlavě dlouho předtím. Většina mé práce je pokus omyl a strašně mě to baví. I když často asi objevuju Ameriku…

Červenici jsem neměla ráda, protože mi přišlo, že s tou barvou se nedá vůbec nic dělat. Žádnej dekor se mi na ní nelíbil… Dneska už se jí nebráním a na nějaké věci ji používáme. I když si ji většinou s něčím ještě smícháme, aby ta červená nebyla tak „tvrdá“. Celej můj vývoj je dán dlouhou pauzou, kdy jsem se keramice nevěnovala a prací v čajovně, kde jsem měla možnost setkávat se s úplně jinou keramikou. V podstatě všechno japonské mě fascinovalo. Jak je to udělané, jak to vypadá. To mě určitě ovlivnilo nejvíc. Japonci v určité rovině pracují se vzhledem materiálu, místo s dekorem a to se mi neskutečně líbilo a snažila jsem se zjistit, jak to dělaj, protože všechny moje pokusy na toto téma selhávaly. A tak jsem hledala potřebné informace a má cesta vedla na Klikov (inzerát na kurzy jsem našla taky v čajovně). Tam jsem získala znalosti, které ve škole chyběly. Jak si namíchat engobu, glazuru a taky práci s nejrůznějšími materiály (ať už s porcelánem, tak s hrubou šamotkou). A samozřejmě pálení na vyšší teplotu a pálení v dřevopeci.

Kdyby neproběhla tahle pauza a já začla hned po škole makat, tak bych možná jela kočičky a žirafy. Ale nechci se tomu vysmívat. I kočičky a žirafy se daj udělat velmi dobře. Je to spíš o tom najít si vlastní způsob stylizace a to je, myslím, ten největší problém většiny české keramiky s obrázkama. Stylizují stylizaci a ne skutečnost…

Často pracuješ s kobaltem. Co je na něm tak skvělýho?

Je krásně modrej a je to tradice a oproti jiným podglazurovkám se krásně rozpíjí. Ale hlavně je to materiál, kterej je napříč kulturama stále platnej. Cibulák, Royal Copenhagen, Čína, Japonsko… Mám tu modrobílou kombinaci fakt ráda.

Tvoje práce je nejen o točení, ale i o hledání vhodnýho materiálu. Jak to máš s českýma dodavatelema? Sledujou trendy? Já třeba se svojí malovýrobou dost narážím.

My si hodně materiálů děláme samy a hodně je kombinujeme. Ale základem je určitě porcelán na nižší teplotu, který tady dřív k dostání nebyl. Dále transparentní glazura – ta byla, je a bude. A nakonec některá barvítka (to je asi taky celkem moderní materiál – ve škole jsme pracovali hlavně s oxidama, což je na mě moc velká chemie, myslím tím vědět, jak spolu reagují a jaké barvy pak vzniknou). No a v neposlední řadě také hrubé materiály jako je živec a popel, který si vždycky nějak seženeme a zpracujeme. No a to bys nevěřila, kolik možností najednou máš.

Minulý rok jsi udělala poměrně zásadní rozhodnutí. Měla jsi koule na to otevřít si na pražské Letné ateliér. Když se ohlídneš zpátky, jaký to byl rok? Bylo to hodně zběsilý? A vůbec, jaký to vlastně je, být takhle veřejně vidět? Z vlastní zkušenosti vím, že to neni zrovna jednoduchý, "vystavit" se.

Ono se to bez toho ateliéru už moc nedalo. Naše práce vyžaduje určité podmínky. Po roce práce doma jsem věděla, že takhle to dál nejde a že bez dílny se neobejdu. Přece jen se pořád práší a pec ti nepojede na 220. Navíc jsem už vidět byla (jezdili jsme pořád na trhy a lidi už nás vcelku znali). Taky jsem musela ulevit manželovi. Pořád něco tahal z druhýho patra činžáku často s parkováním na opačný straně ulice. Třeba naložit stánek bylo náročný. Samozřejmě jsem neměla jistotu, ale věřila jsem tomu, že to půjde a jsem moc ráda, že jsem do toho šla. Pracovat doma mi nevyhovuje. Ta prokrastinace je šílená. Takhle jdu pěkně do práce, a když jsem doma, tak jsem doma. V deset večer nepřemýšlím, že bych měla ještě jít něco udělat. Spíš přemýšlím nad organizací dalšího dne. Někdy je potřeba stihnout celkem dost věcí. Taky sdílení všeho s Petrou je příjemný. I když má teď jiný starosti, pořád je velkou oporou.

Co se týká zběsilosti, tak musím říct, že mě samotnou překvapilo, jak hladce všechno proběhlo. Ten přesun byl vlastně strašně v pohodě. Trochu s jazykem na vestě, ale s vidinou něčeho úžasnýho. Akorát ten bordel doma pořád nějak nezmizel. Sákriš.

Děláš výjimečné věci, které se nepodobají ničí práci, jsi svá. Ale neříkej mi, že to z tebe prýští samo o sobě a že nepotřebuješ inspiraci. Máš nějaký český vzor? Je tady v Čechách někdo, kdo Tě motivuje a inspiruje?

Tak určitě mě inspiruje Martin Hanuš, i když naše práce je diametrálně odlišná. On používá hodně materiálu, který si sám někde nakutá, do toho přidá spoustu roztodivných věcí a pálí to v dřevopeci. Jeho věci jsou hodně přírodní. Jeho postupy mě moc baví a on se o ně rád podělí. Celkově na Klikově je to vždy nesmírně inspirující.

Obdivuju Magdu Brožovou, která si jde za svým a je naprosto nadšená a oddaná své práci. Ani Magda ani Martin nechodili na žádnou keramickou školu.

Většina věcí vzniká opravdu dlouhým vývojem a popsat ten postup by bylo nad mé síly, protože ani já sama si ho leckdy nepamatuju. Na začátku je nějaký podnět (většinou z Pinterestu :) ), který mě nakopne a já si ho pak začínám zpracovávat po svém. Z našich namíchaných materiálů. V našem případě to ale není nějak přehnaně sofistikované míchání, ale stačí to k tomu, aby se člověk odlišoval. Určitě také sleduju, co se tak všeobecně děje. Trendy a tak… Znáš to, listuješ časákem a najednou Tě něco osloví a vůbec to nemusí být z Tvého oboru. Třeba dekor levandulí vznikl z dekorů rytého skla.

Od minulého roku už jste v ateliéru dvě. Proč? Bylo toho moc?

Potkala jsem Petru na kurzu v Klikově, její práce se mi líbila a Petře se líbila ta moje. Zeptala se, jestli nechci společníka. To mě trochu zaskočilo a nejdřív jsem to odmítla, ale Petra mi byla moc sympatická a nakonec jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Když jsme se rozhodly a sehnaly prostor, tak Petra otěhotněla. Řekly jsme si, že to nějak bude a že to necháme plynout. A je to takhle fajn. No a moc je toho pořád :).

Poměrně často mudrujem nad tím, jak je těžký vybalancovat ceny tak, abychom neztratily důstojnost a zároveň, aby se udržel svižný prodej. Na druhou stranu nás obchodníci často tlačí do vyšších cen, protože si hájí svoje zájmy. Jak se na to díváš? Co Tě štve? A jak se Ti s obchodníky spolupracuje?

No to je palčivá otázka a náš každodenní chleba :). Víc než na názor obchodníků hájících si své zájmy, dám na názor lidí, kteří se pohybují ve sféře financí a znají trh a vědí jaká je tu kupní síla. Lépe řečeno, tady moc kupní síla není, co si budeme povídat. Naše ceny tedy určujeme s ohledem na náklady a s ohledem na český trh. Je to takový kompromis. Když vidím na trzích, že někdo ručně vyrobený hrnek prodává za 80 Kč, tak mě jímá hrůza a nechápu, jak se ten člověk může normálně uživit. I když má nižší náklady než my (pracuje doma, používá levnější hlíny a tak), tak mi ta cena nepřijde ani nákladová. Natožpak, že by tam byl jakýkoliv zisk. K tomu navíc kazí ceny ostatním, kteří si sebe a své práce váží.

Taky si myslím, že není zasádní otázka, co jsou lidé ochotní zaplatit, ale jestli na to mají. A to je zásadní rozdíl. A oni na to často nemají, protože musí zaplatit vysokou hypotéku, drahý jídlo, drahý benzín atd. Nechci pořád žehrat na to, že tu lidi chtějí všechno zadarmo. Jistě chtějí, ale má to jasný důvod. Všechno to jejich skuhrání, že je to drahý, plyne z toho, že na to nemaj. A to je jádro pudla. Dle mého tedy. Prostě jak kdy, někdy na to nemaj a někdy si vůbec nejsou schopni spočítat, jaké má asi výrobce náklady a jak dlouho mu trvá tu věc vyrobit. Celý je to tady ohledně peněz takový nemocný, bych řekla. Každopádně cenotvorba je složitá věc a u ruční práce občas ještě o dost víc. Teď se zrovna chystáme udělat si ve všem systém a do toho spadá i tvorba ceníku. Obracíme se na odborníky, kteří se zabývají cenotvorbou, marketingem a tak podobně. Jednoduše chodíme s kámošema, co pracujou v obchodní sféře, na pivo a taháme z nich rozumy. To je dost fajn. Mně jen akorát všechno hrozně trvá, takže od prvního impulzu uplyne dlouhá doba, než se to promítne do reality.

S obchodníky moc nespolupracujeme, protože jsme po určitých zkušenostech zjistily, že si naše věci umíme prodat samy. Často se mi stávalo, že jsem strašně moc energie věnovala tomu, prodat svou věc obchodníkovi, aby mi nakonec víc jak polovinu zase vrátil, protože to neprodal. A mně se za stejnou dobu prodal třeba desetinásobek. Možná i proto, že jsem nespoléhala jen na jeden kanál a pro svůj prodej dělala opravdu hodně. V současnosti spolupracujeme s brněnským Pokojíkem a s Marií, která právě spustila svůj e-shop www.kodanska.dk. Marie je z Dánska a v současné době žije v Česku a shodou okolností bydlí v Kodaňské ulici. Zrovna dneska si tu byla vyzvednout nějaké věci a já viděla, jak je nadšená, protože měla první objednávku na některé z našich produktů. Najednou jsem si uvědomila ten rozdíl mezi ní a předchozí spoluprací s obchodníky. Ona ty naše věci CHCE prodat, dělá pro to maximum a nespoléhá jen na jeden kanál.

Obě víme, jak je teď důležité slovo "design". Stejně tak obě víme, jak důležitá je praktická funkčnost výrobků. Myslíš, že je nutné mít "designové" zboží? Jak vlastně vnímáš současný kult designu?

To je otázka, která by byla na samostatnou dlouhou esej, každopádně ten kult mě dost rozčiluje. Často mi přijde, že za „designové“ se považují věci, které si to ani za mák nezaslouží. Design je pro mě sofistikovaná činnost, díky které vznikne nějaká zajímavá, ale hlavně funkční věc, kde krása může, ale taky nemusí hrát roli. Pokud není plně funkční, ale je „krásná“ (a nechci se tu zaplétat do pojmu krása, to by bylo na další dlouhou filozofickou esej, což už za nás udělal Umberto Eco), tak ji považuju spíš za umění. Do kategorie umění by mohly spadat například některé věci, které vznikají na Umprumce v ateliéru keramiky a porcelánu, kdy mísa není tak úplně mísa…

Jinak upřímně a spontánně mi slovo „designové“ leze dost na nervy. Doráží mě názvy jako „blablabla design“, za kterým se skrývá pár korálků na šňůrce. Nemám nic proti korálkům na šňůrce, ale nebaví mě tahle hra na design. Osobně se mi něco líbí anebo ne. Ale rozhodně se mi některé věci nelíbí jen proto, že se o nich někde psalo v časáku a byly označené za „designové“.

Chci mít věci, které budu mít ráda a budu je ráda používat, a s tím samozřejmě souvisí funkčnost. Ta je ale individuální. Čímž myslím, že někdo rád hrnky bez uší a někdo rád hrnky s ušima. Když ale konvice cintá tak, že si v klidu nenaleju, tak ji nebudu ráda používat, byť bude „sebedesignovější.“ (Já: "Ty bláho, Báro, to s tou konvicí, to jsi mě potěšila! Já myslela, že neumím nalívat. A ono je to tím, že ta konvice je prostě jenom blbě udělaná... Dík!")

Navážu ještě na předchozí otázku. Vím, že je pro Tebe důležité, aby se Tvoje výrobky používaly. Aby byly i funkční, krom toho, že jsou krásné. Proč je to tak důležitý?

Chci, aby s nimi lidé žili, ne aby se válely někde v koutě. Aby jim používání našich věcí přinášelo radost. S čímž samozřejmě souvisí, že musí být funkční. Snažím se dělat věci funkční a zároveň zajímavé, aby obstály v boji s levnou produkcí. Ruční výroba je drahá, a když se hrnek nebude lišit od sériové levné produkce, nebude něčím výjimečný, tak neobstojí, protože jenom náklady na jeho výrobu budou vyšší, než za kolik se sériové hrnky prodávají (Ikea 20,-, Tesco 30,-). A jak jsem se mohla už několikrát přesvědčit, tak rozdíl, který já vidím na první pohled, laik vidí málokdy. Třeba mezi ručně malovaným a strojovým dekorem.

 A teď k marketingu a propagaci. Za sebe bych moc ráda občas měla v tomhle oboru náhradu, protože je to pomalu na další pracovní úvazek... Jak tohle řešíš? Fotíš si výrobky sama? Nebo si je fotí a propagují obchodníci, kteří prodávají Tvoje zboží v prodejních galeriích? Bylo by to celkem logické, když chtějí vydělat prodejem...

Většinu fotím já a jsou to takové amatérské fotky, ale snažím se. No, nějaký cit snad trochu mám. Občas nám fotí profi fotograf a to je vždycky lahoda. Marketing je celkově velmi náročný… Pokud chce člověk obstát, musí být dost multifunkční. Mít zajímavý projev, mít cit, být empatický a já nevim, co ještě. Já tomu říkám, že musí mít fištróna. Naštěstí mě to celkem baví a snad i fištróna mám. Odpočinu si tím od těžké manuální práce, kterou keramika bezesporu je. Druhá věc je, kolik do marketingu chceš vrazit peněz, protože například fotograf a tisková propagace opravdu není zadarmo, což by se pak mělo projevit v ceně výrobku a tady já už jsem třeba dost na vážkách, protože mi to na jednu stranu přijde jako zbytečné zdražování výrobku a plýtvání materiálem a na druhou stranu je to přesně to, na co lidi slyší… Co z toho produktu dělá ještě něco víc. Co si budeme povídat, vždycky když dostaneš ještě nějakou serepetičku navíc, tak to udělá dojem… Když máš inzerci v nějakým lifestylovým časáku, tak to vypadá velkolepě.

Jinak dle mého, pokud si obchodník chce přirazit 100 %, tak je marketing na něm. Přece nemůžu tu věc vyrobit a ještě nafotit a ještě okolo ní dělat povyk, kterej mě stojí stejně energie jako výroba. Za co pak ten obchodník inkasuje stejnou částku jako já? Jistě, má své náklady, ale to my také. Stejně jako on v kamenným obchodě, i my platíme nájem a elektřinu. Holky V Pokojíku třeba naše věci nafotily a několikrát propagovaly. Pro Marii jsme nechaly nafotit celou kolekci, ale ona sama toho taky dost nafotila a ještě k tomu nechala udělat pohlednice, teď se chystá uspořádat v Dánsku pop-up. Prostě celkově se hrozně snaží a o všem nás informuje. Spolupráce s ní je jedna velká radost.

No a co trhy? Ty dost po trzích jezdíš, máš výhodu, že zboží může zmoknout, takže neřešíš stánek se stříškou, což Ti dost závidim. Je velký rozdíl mezi trhem v Praze a mimo Prahu? A co vůbec ceny za prodejní místo? Já mám pocit, že v Praze už to trochu začínaj někteří pořadatelé přehánět.

Trhy jsou fajn. Hlavně na Náplavce nebo na Jiřáku. Na Náplavku chodí lidi naladění utrácet a v našem prodeji je to znát. Poměr cena nájmu, čas strávený na trzích a tržba, je bezkonkurenční.

Stříška by se kolikrát šikla. Si nemysli. Že zmoknou věci mi nevadí, ale že zmoknu já, už trochu jo, obzvlášť, když je třeba 5 stupňů nad nulou. Každopádně má výhoda je hlavně v tom, že můžu jezdit po zavedených řemeslných (Beroun) nebo farmářských trzích (Náplavka, Jiřák), kde jsou nájmy rozumné. Ostatní akce si většinou hodně pečlivě promýšlíme. Už jsme párkrát narazily a strávit někde celý den a nic nevydělat není zrovna eňo ňůňo. To si radši užiju den volna. Jakmile je prostě cena nájmu 10 a víc % z naší celkové tržby, tak pro nás akce byla prodělečná. (Já: "Tak tuhle rovnici bych vytesala do kamene, Báro!)

Já chápu, že pořadatelé různých design či fashion marketů mají velké náklady, ale mně se třeba nechtějí platit přidružené akce, které na trhu baví nakupující. A to je určitě obsaženo v ceně nájmu. 

Trhy mimo Prahu volím jen ty, které jsou hojně navštěvované. V podstatě jezdíme jen do Berouna, protože tam je jistota, že neproděláme. Byla jsem například v Plzni na dva dny a dopadla jak sedláci u Chlumce. Nula s nulou pošla. Tam jsem slyšela opravdu často, že to mám drahý. Jet někam daleko a ještě třeba platit za ubytko je prostě risk. Fler to jistí.

Jo a ještě je to dobrá reklama. Marie nás objevila na Náplavce.

Nebudu Tě otravovat klasickou otázkou, kde se vidíš za rok a za deset let, ale přesto by mě zajímalo, jestli chceš výrobu rozšiřovat a jestli máš nějaké velké plány?

Upřímně, jsem celkem ambiciózní a hlavně potřebuju vývoj a furt něco vymýšlet. V současné chvíli pracujeme na systému a začínáme přibírat pomocníky. Náš plán do budoucna je zvýšit zisk, abychom si mohly dovolit dovolenou a volné víkendy. Takže teď hodně píšeme seznamy, vytváříme ceníky a ležíme v číslech. Všechno ale potřebuje svůj čas. Teď nás čeká zahradní slavnost ku příležitosti Emích druhých narozenin.

Díky, Báro! To bylo výživný :).

Tvoe to teda, uffff.

*********************************************

Poznámka na konec...Bářinu facebookovou stránku najdete tu a e-shop na Fleru tu.

sobota 11. července 2015

Music Inspiration #65 - Tata Bojs

Tata Bojs pro mě osobně znamenají alba Biorytmy a Nanonalbum. Možná je to nespravedlivé, ale nemůžu si pomoct, všechno ostatní mi připadá nudný.
Nejspíš bych si měla pořádně poslechnout i jiná alba znovu, ale nejsem si jistá, jestli to pomůže.

Byla jsem na dvou koncertech k albu Nanoalbum a byla to velká pecka. Spousta energie. Lidi tančili a skákali jak o život.

Zdroj t-mobile.cz


Šťastnější (Nanoalbum, 2004)




Náměsíčná (Biorytmy, 2002)




čtvrtek 9. července 2015

Skála chladí, les hladí

Protože na 14 dní hlídáme tady mladého pána, vymýšlela jsem o víkendu, kam ho odvézt, aby ve vedru trpěl co nejméně. Doma se nám teplota vyšplhala na 29.5 stupně (jih a pod střechou), což mi přišlo už jako docela blbá legrace, takže jsme v neděli odjeli do nejbližšího lesa, kde jsou skály. A tím je pro nás kokořínsko.

Udělali jsme dobře, Česťu jsme výletem potěšili, akorát po cestě zpět už tak spokojený nebyl, auto bylo rozpálené a než se uvnitř vychladilo klimatizací, měla jsem o svýho čtyřnohýho bratra docela strach. Ale zvládl to.


Mimochodem, neznám pohodovějšího psa. To je tak neuvěřitelně hodný a poslušný psisko, že jsem z něj vždycky uplně u vytržení. I svoje každodenní prášky na štítnou žlázu si bere sám. Prostě mu nastavíte dlaň a on to sní. A pak, samozřejmě, musí následovat piškot. To jako jo.




Les byl plný borůvek, ale já byla jaksi bez mističky, takže jsem si za šílený peníz po cestě zpátky koupila alespoň vaničku borůvek, abych pak doma zjistila, že jsou vedrem spařené, tudíž hořké, takže nejedlé.
Bylo by dobré vyrazit do toho stejného lesa v době, kdy kvetou konvalinky, protože jejich listy byly uplně všude a vidět to rozkvetlé, to musí být velká nádhera...





A poprvé v životě jsem viděla pole lnu. A nemohla oči odtrhnout. Překrásná rostlina, tak křehká a přitom tak užitečná! Proč se nepěstuje místo řepky ve stejném množství len?
A ještě šišky... poslední dobou pozoruju výraznou úchylku na šišky. Pořád si nějaké nosím domů. Mám je po kapsách. Strašně se mi líbí.